Křídla Temnoty / Nik Tendo

psycholožka

S hlubokým nádechem a výdechem na sebe pohlédnu do zrcadla a znovu vydechnu, načež si otráveně upravím pásek u svých džínů. Čeká mě další návštěva psycholožky, brzká ranní návštěva, nutno říci.
Chodím tam nerada a to i přesto, že se mi ta mile vypadající a usmívající se žena, snaží pomoct. Je to strašně otravné. Všechny ty otázky, na které nechci odpovídat, pocity, které nechci vysvětlovat.

Ale prý to pomáhá, říkala máma, a tak tam chodit zkrátka musím. Je to asi ta jediná věc, ve které ji poslechnu. Dělám to spíš pro ní, než pro sebe. Ona si to zaslouží. Nezasloužila si totiž dceru jako jsem já. Ona měla mít tu usměvavou holčičku, co se nad všechno povznese a bude milovat svět. Ne mě. Tu holku co to tu nesnáší. Promiň mami. Já to takhle nechtěla.

Chvilku tak stojím, přemýšlejíc zda-li se jít namalovat, anebo to pro dnešek nechat být, jako skoro každý den. Nepotřebuju vypadat nějak skvěle. Ostatně, ta žena mě viděla v už mnohem horších situacích a stavech.
Na hlavu si nasadím čepici, protože venku je pořád zima jako na Sibiři, přičemž pohledem zavadím o těch pár jizev na mém předloktí. Většinou se ty vzpomínky vrátí, dneska ale nic.
Evidentně mě čeká zase jeden z oněch dnů. Téměř nic při nich necítím. Jako kdyby emoce neexistovaly.

Doobleču se a naštvaně zabouchnu dveře. Nechci tam jít. Jenomže máma je máma. A ta má vždycky pravdu. Schody beru po dvou a vyjdu z domu, přičemž si všímám prvních zákazníků mého táty. Jaké asi mají životy? Co když je někdo z nich novopečeným tátou? Není to zajímavé, uvědomit si, že život není jen o nás samých a že ti zbylí lidé, nejsou jen vedlejší postavy? Že my jsme vedlejšími postavami jejich příběhu? Že se nic netočí jenom kolem jednoho člověka?

...

,,Co se za poslední dva týdny událo?" zní otázka mojí psycholožky. Chodím sem jednou za dva týdny, původně to mělo být jednou za týden, ale prý je to takhle lepší. Dle jejích slov vidí zlepšení a tak každotýdenní návštěva není nutná.

,,Tolik toho nebylo." odpovím jednoduše a žmoulám u toho lem černého svetru, který mám na sobě. Zamračí se, nemá totiž moje stručné odpovědi ráda.

,,Bylo víc dnů bez emocí, anebo těch při kterých cítíš normálně?" jemně se na mě usměje, aby mi dala najevo, že se nemám čeho bát a tiká pohledem mezi svým bločkem a mnou.

,,Těch normálních, ale poslední dny se ty bez emocí objevují častěji."

,,Ale i přesto bylo více těch pozitivních?" podívá se na mě tázavým pohledem a já jen souhlasně kývnu. Pozitivní úplně nejsou, ale vyvracet jí to nebudu.

,,A co dnešek, jak to cítíš dnes?" doslova na hovno.

,,Bez emocí. Možná spíš trochu naštvaně." zadívám se z okna. Začalo pršet. Mám ráda déšť, ale dneska na něj vážně nemám náladu. Takže akorát další faktor, který mě vytáčí.

,,Zkoušela sis psát ten deník?" poklepe propiskou dvakrát o dřevěný stůl. Podle mě je to nějaká forma vyrovnávání se s situací. Přece jenom... dělá s různými magory. Taky to asi nebude procházka růžovou zahradou.

,,Ne," zakroutím hlavou a radši se podívám někam jinam, než abych viděla její výraz.

,,Za dva týdny tě čeká paní Drábová." to je moje psychiatrička, super, na to jsem se těšila. Tam chodím jednou za měsíc, i s mámou. Je to tam snad ještě otravnější než tady a ta ženská je šíleně nesympatická. Ale prý je to nutný. ,,A myslím si, že by bylo fajn ten deník mít. Viděla by konečně ty pokroky. Takhle když jí to říkám já, je to celkem nedostačující." vydechne posmutněle.

,,Vy jste mi ale slíbila, že by ho nikdo nečetl!" řeknu tiše, ale rázně zároveň. Fakt toho, že by si to nikdo nečetl, mě uklidňoval a utvrzoval v tom, že by to nemusel být tak špatný nápad, ale jestliže to bude někdo číst, odmítám všemi deseti. A klidně i palcemi na nohou.

,,Ne, já jsem slíbila, že ho nebudu číst já. O tom, jestli si ho bude chtít přečíst paní Drábová já nerozhoduji. Neříkám, že ho nutně bude číst celý a pro jistotu dvakrát, ale určitě by chtěla nahlédnout alespoň na kousek. Právě proto-." osvětlí mi jak to myslí, ale já ji přeruším.

,,...Aby viděla moje pokroky, já vím. Dobře, zkusím to." stejně si stojím za tím, že nechci aby to Drábová četla. To ať si to radši přečte Kozlová, u té by mi to přece jenom nevadilo tolik.
Ta se totiž alespoň netváří jako buldok.

...

,,Tak nashledanou." rozloučím se potom, co mi je ještě připomenutá další návštěva, plus psychiatrička.

,,Ahoj." pozdraví mě mile. Několikrát mi říkala, že jí můžu tykat, ale přijdu si líp, když jí vykám. A jsem ráda že to respektuje.

Opatrně zabouchnu dveře, ale jsem u toho snad ještě naštvanější než při ranním odchodu z domu.
Sotva vyjdu před velkou budovu pardubické nemocnice, už si zapaluju cigaretu a jemně potáhnu. Taky forma vyrovnávání. Někdo klepe propiskou, někdo si ničí zdraví nikotinem.
Přejdu přes trávník až k chodníku, kudy se dostanu domů. Venku je ještě pořád to povánoční šílenství a tak si sem tam toho nějakého symbolu Vánoc všimnu. Pořád prší, sice už ne tolik, ale stejně se snažím neloudat, abych byla co nejdřív doma. Komické je, že jdu s zapálenou cigaretou a každá kapka deště ji může zničit.

,,Promiň, ale nemáš zapalovač?" ozve se za mnou. Otočím se na člověka, kterému onen chraplavý hlas patří a jsem nucena si prohlédnout jeho tvář. Před očima mám celkem mlhu a tak jediné, co jsem schopna rozpoznat je, že je vysoký a má hnědé vlasy. Na sobě jednoduché tepláky s mikinou, jejíž kapuci má danou přes kšiltovku, a bunda. Do obličeje mu moc dobře nevidím, ale pár inkoustových obrázků si i tak všimnu. Stejně tak jako na jeho pažích, které jemně vykukují z pod rukávů. Tetování nejsou úplně mým šálkem kávy, ale jestli se to někomu líbí, proč ne. Mně je jedno co dělají ostatní.

,,Jo, jasně." odpovím s vydechnutím kouře a z kapsy vytáhnu jednoduchý červený zapalovač, který mu podám. Sleduju jak si ho bere do svých výrazně větších dlaní a zapaluje cigaretu, kterou má mezi rty.

,,Díky, měj se." s úsměvem mi zapalovač vrátí, otočí se a pomalu se ztrácí v davu lidí. Ani se nenamáhám ho pozdravit nazpět, stejně by mě neslyšel. Uklidím si zapalovač zpátky do kapsy a konečně se vydávám domů.

Ahoj Smrtelníci! Vítám vás u dalšího příběhu, tentokrát opět na Nik Tenda. Nedokážu určit jak dlouhý tohle celý bude, ale nechci to nějak moc natahovat, přesto doufám, že vás příběh a děj zaujme a bude vás jeho čtení bavit <3. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu v komentářích, jakožto názory atd. : )
A pro ty, co mě ještě neznají, můžete se určitě kouknout na další moje fan fikce a třeba vás něco zaujme.
Mějte se! <3
PS: snad jste si užili prázdniny a přeju všem ve škole hodně štěstí!
An