Křídla Temnoty / Nik Tendo

odkdy?

Udělala jsem to, samozřejmě, že jsem to udělala. To, čemu jsem se tak moc snažila ubránit. Nemám ale dost síly. Proto tu teď sedím na zemi před zrcadlem, v uších mám sluchátka, abych nemusela vnímat okolní svět a pečlivě obvazem zavazuji nové začervenalé a zakrvácené šrámy na mém předloktí, ze kterých se pořád valí trochu krve. Sleduju u toho tu spoušť, která tu na zemi kolem mě je. Co kdyby teď někdo přišel? Jak by reagoval? Pravděpodobně by mě zavřeli na psychárnu...

Jakmile mám ruku pořádně a pevně zavázanou, zvednu se abych našla něco, čím budu tu krev moct utřít.

Strašně ráda bych řekla, že je mi lépe, opravdu strašně moc... Ale úplně tomu tak není. Při tom mi bylo na pár sekund přímo skvěle, byla to euforie, ale teď se cítím zase prázdně. Prázdnota, ve které je ale plno bolesti. Té psychické. Protože ty rány už nebolí. Už dávno ne.

Seberu ze země staré tričko a nechám ho zcela nasáknout tu krev. Ze skříňky vedle zrcadla vytáhnu papírové ubrousky a Sanytol, čímž uklidím zbytek červené tekutiny, která je rozmazaná po zemi. Všechny ty špinavé věci hodím do koše, společně i s žiletkou. Nemá cenu to tričko prát.

Navleču na sebe nějaké teplejší oblečení, do kapes naházím potřebné věci a s plným pytlem odpadků se vydám po útrobách našeho domu až ke vchodovým dveřím.
Řekla bych, že nikoho nezajímá, kam jdu. Máma totiž spí a táta je zase někde pryč.
Až budu někde dál od domu tak mámě alespoň napíšu. Měla by strach, kdyby zjistila, že nejsem doma a nedala jsem o sobě vědět.

Epizoda pořád přetrvává, ale už je to ta fáze, kdy jsem schopna chodit ven. Akorát všechno bez lidí. Jen já. Já sama. Nikdo jiný.

Neučesané, strašně rozcuchané a mastné vlasy schovám pod kapuci, odpadky vyhodím do popelnice a se zapálenou cigaretou se vydávám tam, kam mě nohy zavedou.

...

Sednu si na velký kámen kousek od protékajícího potoka, kolena si přitáhnu k sobě a zaposlouchám se do písniček, co mi hrají v uších. Jsou to Dominikovy písničky. Trošku mi ty texty změnily pohled na něj. Nevím, co od něj teď očekávat. Protože se mnou se chová úplně jinak, než jak mluví ve svých skladbách.

Mezi rty mám už asi patnáctou cigaretu jen za poslední hodinu a půl a nejspíš mi navzdory tomu shnijí plíce. Ale teď je mi to vážně úplně jedno. Zajímá mě jen to, že mi za chvíli nejspíš dojdou cigarety.

Podívám se na displej telefonu, kde je vystrašená zpráva od mámy, že se bojí a ať se jí ozvu. Rychle napíšu, že jsem v pořádku, ale že nevím, kdy se vrátím.

Z očí mi tečou slzy a já nevím proč. Nad vším zase moc přemýšlím. A momentální nevýhodou je, že už mi jde brečet. Nemám to ráda.

Vedle sebe nahmatám kámen a silou ho hodím do vody, načež se ozve žbluňknutí. Na hladině se objeví několik kruhů, které upřeně sleduju svýma uslzenýma očima. Hladina se ucelí a voda opěr protéká dál, za doprovodu příjemného šumu.

Onen klidný šum naruší tiché, ale přesto slyšitelné, vibrace mého telefonu.

Dominik, kdo jiný. Rozhodl se, že mě teď bude každý den kontrolovat. Prý má strach.
Zešílel by, kdybych mu to nezvedla.

,,Ahoj, Dominiku." hlesnu, zapalujíc další cigaretu.

,,Ahoj Marie." podle tónu hlasu poznám, že se usmál. ,,Jak ses dneska měla?" zeptá se jemným hlasem.

Odpovědi se mu ode mne ale nedostane. Já nevím, co mu na to říct.

,,Marie?" řekne už trochu hlasitěji, vystrašeným hlasem. Bojí se. Ale proč? Kdy se to stalo? Kdy nám na sobě začalo takhle moc záležet? Proč se to stalo?

,,Seš tam?" zeptá se.

,,Jo, jo jsem." hlesnu znovu. Nemám sílu mluvit nahlas. Nemám už asi ani sílu se zvednout a dojít domů.

,,Co se stalo? Seš v pořádku?" pořád zní vystrašeně.

V pořádku, Dominiku? Jde to vůbec? V dnešním světě...

,,Fyzicky ano, psychicky sama nevím." z očí mi pořád vytékají slzy.

,,Kde si? Si doma?" slyším jak si odfrkne.

,,Jsem v lese, někde u potoka. Začíná tu být pomalu tma, ale nemám sílu se ani zvednout." hlesnu, mám vážně strašný pocit. Jako kdybych byla paralyzovaná.

,,Proboha Marie..." vydechne ztěžka.

,,Promiň Dominiku." zašeptám.

Odkdy ses o mě tak staral?

,,Ne, ne, ne, neomlouvej se. Spíš mi popiš kde si. Zkusim tě ňák najít." promluví mile, abych neměla pocit, že ho obtěžuji. I když moc dobře vím, že tomu tak je.

...

,,No tak, vlez do toho auta. Taky mi musíš trošku pomoct." řekne Dominik, když jsme u jeho auta, on mě rukou podpírá a já nespolupracuji, protože jsem absolutně vysílená. Nemám sebemenší tušení, jak mě našel, poněvadž z mého popisu by to nepoznal ani stopařský pes.

,,Au!" zasyčím potichu, když mě bezmyšlenkovitě chytne za levé zápěstí, které jsem si před pár hodinami pořezala. Nemohl to vědět, nevyčítám mu to, jen to jednoduše bolelo.

,,Co je?"

,,Nic, jenom si mi asi moc zmáčkl ruku."

,,Aha, promiň, to sem nechtěl."

Vynaložím snad veškerý zbytek svých sil na to, abych si bez Dominikovy pomoci sedla do auta, načež mě Dominik pochválí. Nebudu lhát, cítím se jako pes.

Sedne si na místo řidiče, netrvá to dlouho a vyjíždíme od lesa na normální silnici.

,,Máš někoho doma? Že bych tě předal, abych věděl, že seš v pohodě." zeptá se mě po chvíli cesty, kdy oba mlčíme a já mám hlavu opřenou o okýnko a snažím se si odpočinout. Strašně se mi motá hlava a celý svět je najednou tak zvláštní. Bolí mě oči od breku a tak je mám zavřené.

,,Mámu, ale nechci aby to věděla. Už takhle o mě má starostí dost." otevřu oči a otočím se na něj. Hlavně s ní o tom nechci mluvit. Okamžitě by volala psycholožce, ne-li psychiatričce, kdyby to všechno zjistila. Je mi jasné, že bych jí to stejně měla říct, ale je to těžké.

,,Někdo by tě ale měl pohlídat Marie." zamumlá tiše, že ho sotva slyším.

,,To není potřeba, zvládnu to sama." jakmile tohle řeknu, jeho pohled okamžitě spočine na mně. Dívá se mi do očí s výrazem, kterým jako kdyby se mě ptal, jestli to myslím vážně.

,,Vážně bys teď neměla bejt sama." opět se dívá na vozovku před námi.

,,Já to ale mámě nehodlám říct." stojím si za svým, což je ve výsledku asi trochu komické, když tady sedím bez jakékoliv energie, opřená o okýnko, se zavřenýma očima a téměř šeptám. Mně se v téhle situaci přece vůbec nedá oponovat.

,,Tak tě vezmu k sobě." oznámí a já po něm vrhnu svůj vystrašený pohled. Nebydlí sám a já teď vážně nemůžu vidět nějaké lidi. Je divu, že zvládám být v Dominikově přítomnosti a nezhroutit se. Mám v něm vážně velkou důvěru, i když bych možná neměla. ,,Neboj, nikdo tam není. Tomáš jel pryč a nikdo z kluků nepřijde." uklidní mě s úsměvem na tváři.

,,Tak dobře." neoponuji mu, protože to nemá smysl a nechci ho nijak naštvat. Jen musím vymyslet, co řeknu mámě. Žádné kamarádky, nebo kamarády, u kterých bych dnes mohla "spát" nemám. Mám jen Štěpána a ten logicky nepřipadá v úvahu, když je v nemocnici. A kdybych řekla, že budu u Dominika, tak za tím automaticky uvidí něco mnohem víc, než to ve skutečnosti je.

Vítám vás po trochu delší době u další kapitoly. Snažím se psát co nejvíc, ale jsem v nějakém menším psacím bloku. Mě samotnou to mrzí, protože tenhle příběh miluju celým svým srdcem a chtěla bych se mu věnovat co nejvíce, ale doufám, že to chápete.
Snad se vám kapitola líbila, přeju vám krásnou třetí adventní neděli a asi i rovnou Vánoce, i když pevně doufám, že do nich ještě něco vydám. Miluju vás! ❤️
PS: omlouvám se za případný chyby, nečetla jsem to po sobě.