Křídla Temnoty / Nik Tendo

není co vyčítat

,,Naschle," pozdravíme s Dominikem najednou, při odchodu z Caffetterie. Byli jsme na obědě, k čemuž mě Dominik uprosil. Hned jak vyjdeme ven, mě ofoukne studený vítr, čímž si vysloužím Dominikův starostlivý pohled. Oproti tomu, jak bylo včera krásně je to dneska jako v ruském filmu. Ještě k tomu je všude led, protože večer pršelo a v noci mrzlo.

,,Nezmrzneš po cestě?" ujišťuje se. Ta jeho starost je roztomilá, ale někdy mě tím vyloženě štve. Za zlé mu to však nemám.

,,Ne, nezmrznu Dominiku." zasměju se, což k úsměvu donutí i jeho. ,,A ještě než se zeptáš, jestli jsem si jistá, tak ti rovnou odpovím. Ano, jsem si jistá, že nezmrznu." dodám, což ho ještě víc rozesměje.

,,Fajn," říká s rukama v kapsách, přičemž se pořád směje a pohled upírá na svoje boty. Nemá k tomu co víc říct a já ho jen pobaveně sleduju.

,,Co že to vůbec chceš v tý knihovně?" zeptá se po chvíli ticha. Dneska se mám seznámit s nějakými jeho dalšími kamarády, ale ještě před tím potřebuju do pardubické knihovny.

,,Vrátit knížku a půjčit si novou." otočím se na něj, čímž se mi dostane pohledu na jeho hnědé vlasy obsypané vločkami, protože právě začíná sněžit. Nepamatuju si, kdy naposled v půlce února sněžilo.

,,Čteš hodně?" pokládá mi další otázku, díky čemuž se naše konverzace rozvíjí dál. Už jsme skoro před knihovnou, cesta od Caffetterie trvá jenom pár minut.

,,Ani tak hodně ne, ale řekla bych, že oproti tobě čtu víc, než hodně." zasměju se, sledujíc jeho pobavený pohled.

,,Jo, tak to máš hádam pravdu." uznale kývne hlavou a stále se usmívá. Bez odpovědi otevírám dveře a záhy se objevujeme v prostorách knihovny.
Hned mířím k mým nejoblíbenějším regálům. Hledám Dívku ve vlaku, kterou si chci přečíst už pár let, ale stále jsem se k tomu nedostala.

,,V Pardubicích žiju skoro dvacet šest let, ale přísaham, že tady sem byl nanejvejš třikrát. Ještě k tomu sem si tady pujčoval jenom knížky co sem potřeboval k maturitě." šeptá za mnou stojící Dominik a potichu se směje. Uchechtnu se, kroutíc hlavou a očima přejíždím všechny knihy.

,,Kolik knih si přečetl?" šeptám otázku.

,,Jako uplně dohromady?"

,,Hm," zakývám hlavou.

,,Asi tak pět? Jo, pět. Nikdy mě čtení moc nebavilo."

,,Mě čtení uklidňuje." podotknu, u čehož stále hledám svou vysněnou knihu.

,,Mě uklidňuje psát texty." řekne zamyšleně. ,,Co hledáš?" dodá šeptem.

,,Dívku ve vlaku." zamumlám naštvaně, protože už mě to hledání nebaví.

,,Eeeh, tady." podá mi knihu, která byla celou dobu v horní poličce. Zakroutím hlavou a vydechnu.

,,Děkuju," zvednu k němu hlavu a podívám se mu do očí.

Následně už jenom vracím půjčenou knihu, vypůjčuju si novou a knihovnu opouštíme.

,,Tyvole tam bylo takový teplo a tady je zas zima." postěžuje si Dominik, čemuž se zasměju.

,,Tak jsi se měl víc obléknout." rýpnu si do něj.

,,Marie dávej si bacha, já bych tě totiž třeba moh zahrabat do týhle sněhový hromady." říká a dívá se na mě, jako kdyby to byl ten nejdůležitější člověk na světě a ukazuje na sníh, který už stihl někdo odhrabat.