Křídla Temnoty / Nik Tendo

hvězdné nebe s hromadou souhvězdí

To, co jsem Dominikovi slíbila, se dnes chystám splnit. Ukázat mu jedno ze svých oblíbených míst. Nebyla jsem tam ještě s nikým, vždy jen já sama. A teď hodlám udělat celkem velký krok, alespoň tedy pro mě. Není to jednoduché, ale nemám pocit, že by to byla chyba. Cítím, že je to správné. Dominik je pro mě něčem speciální, stejně jako střecha staré vodárny, odkud se nádherně pozorují hvězdy.

Momentálně sedím před budovou pardubické nemocnice, kde jsem byla opět navštívit svojí psychiatričku, která mi nezapomněla osvětlit, jak neslušná a nevychovaná jsem, když jsem od ní minule nemilosrdně utekla. Nebudu lhát, měla jsem chuť to dneska udělat znovu, ale asi by mě příště už poslala do prdele a já teď nemám sílu na to, si zvykat na nového psychiatra.
Jakmile se zamnou ale zabouchly dveře od její ordinace, je mi hned líp. A ještě o kus líp, když už teď sedím venku a čekám na Dominika. Příjemně naladěná a natěšená na dnešek s ním.

Po chvíli, kdy se snažím nemyslet na to obrovské a stresující množství kolemjdoucích lidí, přímo přede mnou zastaví černý Mercedes. Stáhne se okýnko a moje oči spatří usmívajícího se Dominika.

,,Čau," pozdraví mě s úšklebkem na rtech.

,,Ahoj," řeknu přičemž se zvedám z lavičky a snažím se na sebe nevylít čaj, který jsem si koupila v automatu a chutná pěkně nechutně. Typický nemocniční.
Natáhne se ke dveřím a zevnitř mi je otevře. Jemně se na něj usměju, abych mu poděkovala a sednu si dovnitř. Zabouchnu za sebou a poprosím Dominika, jestli by mi podržel kelímek s čajem, abych si mohla položit svůj kožený batoh na zem.

,,Co to je?" zeptá se a ofrňuje u toho nos.

,,Čaj," zasměju se jeho výrazu. Nápoj si od něj zase převezmu a dál se bavím nad jeho znechuceným obličejem. ,,No jo, tvůj čaj je lepší." dodám s úsměvem, čímž narážím na to, kolikrát už mi vařil čaj. Na jeho tváři se rozlije spokojený úšklebek až se mu začnou jemně červenat tváře.

,,Pojedeme?" otáže se. Zakývám hlavou a auto se rozjede směrem k mému bydlišti. Celou cestu sleduju Dominika, jak se soustředěně dívá na vozovku před námi, klepe prsty o volant do rytmu písničky a ještě mi u toho dokáže vyprávět, co během těch pár dnů, kdy jsme se neviděli, dělal.

Je úžasné poslouchat ho, když mluví o něčem, co ho opravdu baví a byl by schopen za to položit život. Cítím z něj to nadšení a zapálení pro tvoření hudby. Sice polovině věcem, co říká nerozumím, ale víc než jeho nadšení nepotřebuji.

,,Jenom si to hodím domů a přezuju se, hned budu zpátky." oznámím s úsměvem Dominikovi, stojíc u otevřených dveří jeho auta.

,,Počkam," usměje se a jemně pokývne hlavou. Úsměv mu oplatím, zavřu dveře a svižným krokem se vydám domů.
Udělám vše přesně tak, jak jsem řekla a vezmu do batohu dvě deky - není úplně nejtepleji, ale zároveň není zima.

Naši jsou v práci a tak beze slov odejdu z domu. Dominik sedí v autě, díky čemuž mi dojde, že jemu nedošlo, že ho na svoje oblíbené místo hodlám táhnout pěšky.

,,Tak vystupovat!" zvolám hned potom, co otevřu dveře od auta. Dominik se na mě podívá s vykulenýma očima, což mi přijde vtipné.

,,Cože? My nejdeme autem?"

,,Ne ne, autem se tam ani zajet nedá. Půjdeme hezky pěšky." nevinně se usmívám, jako kdyby se nic nedělo.

,,Marie neee," zaúpí, čímž se mě snaží uprosit. Autem tam ale vážně nedojedeme.

,,Ale ano Dominiku, jen pojď. Nakonec se ti tam bude líbit a budeš šťastný, že jsem tě tam donutila jít." konstatuju, přičemž k němu natahuju obě ruce ve snaze ho vytáhnout z auta. Poměrně spolupracuje, takže ho vlastně jenom držím a on vystupuje sám.