Křídla Temnoty / Nik Tendo

pokroky

,,Dobré ráno." pozdraví mě s úsměvem táta, když přijdu do kuchyně. Stojí opřený o linku, usrkává svoje kafe a čte si u toho noviny. Je to pro něj typické. Vidím ho takhle skoro každé ráno, jelikož většinou vstáváme ve stejnou dobu.

,,Dobré." odpovím nazpět a unaveně si protřu oči. V noci se mi nedařilo usnout, ani nevím proč.

,,Tak co včera, jak si dopadla?" zeptá se. Včera jsme se neviděli, ale je mi jasné že mu to volala máma. S tou jsem si o tom večer povídala. Zase na ní bylo vidět, jak je z toho šťastná, kord když si ony pokroky přečetla i ve zprávě od psycholožky.

Je hezké, že se táta ale i přesto ptá mě, že to chce slyšet znovu, od svojí dcery.

,,Bylo to v pohodě. Prý vidí zase nějaké menší pokroky a má ze mě radost. Jdu tam zase za dva týdny a to půjdu i k té psychiatričce. Taky mi předepsala další léky a chce, abych si začala psát deník. Do toho se mi teda moc nechce, ale slíbila jsem jí to. Hlavně by z toho prý Drábová konečně viděla, že se vážně snažím a zlepšuju. Tak to budu muset vyzkoušet." začnu vyprávět a táta mě se zájmem sleduje.

,,Tak to jsem rád, že se zase lepšíš. A určitě ten deník zkus, jestliže z toho Drábová konečně pozná, že se doopravdy zlepšuješ, začne k tobě taky nahlížet jinak." usměje se na mě a přijde ke mně trochu blíž, načež mě jemně pohladí po vlasech.
S úsměvem zakývám hlavou. Je to neutrální odpověď, ale naši to chápou a hlavně už si zvykli. Taky jsou rádi za každý pokrok.

Táta si jde do ložnice a já jdu k lednici. Nemám moc hlad, celkově ani tak moc nejím, ale nějakou snídani chci.
Do ledničky nějakou tu chvilku koukám, ale nakonec ji prudce zavřu, protože mě celá situace začne vytáčet. Dneska ve mně budou emoce asi naopak bouřit, když mě dokáže vytočit i lednice. Nakonec si teda z horní poličky vezmu jen máslový croissant, uvařím si černý čaj a už v klidu si sednu ke stolu.

,,Maruško něco bych od tebe potřeboval." vejde táta opět do kuchyně. Otočím se na něj a zakývám hlavou, čímž ho pobídnu, aby mluvil.
,,Dneska mi měli přivést baterie, ale mají nějaký technický problém a já je fakt potřebuju, takže si pro ně budu muset jet. Ale jeden kluk tady má auto a má si ho přijít vyzvednout, jenomže já tady nebudu. Myslíš že bys to zvládla? Napsal bych ti všechny potřebný věci a tak." vyhrkne s otazníky v očích.

,,Jo, určitě. Není problém." zdvihnu koutky do jemného úsměvu. Stejně na dnešek nemám nic na práci, tak se alespoň zabavím. A o tom, že nemám ráda lidi co neznám, budeme radši mlčet.
Prostě to zvládnu, pro tátu ano.

Taťka mi nadšeně poděkuje a běží do svojí kanceláře. Všechno tam připraví, řekne mi, že klučina se staví kolem dvanácté a bude volat na pracovní telefon, následně už se jenom rozloučí a odjíždí pryč.

Telefon mi oznamuje novou zprávu, nad čímž se pozastavím, protože mi nikdo nepíše. Respektive mi už krom rodičů a jednoho kamaráda nemá kdo psát.

Mamka.

Pro sebe se trochu usměju, ale okamžitě toho nechám, protože si přečtu co ve zprávě zní. Už od toho uběhl další rok. Že už jsou to tři roky od Lucčiny smrti.
Muselas mi to připomenout mami?

Byla to moje chyba. Nedokázala jsem jí pomoct. Jsem neschopná troska, co nedokáže pomoct ani vlastní kamarádce. Měla jsem to být já. Já měla odejít, ne ona.
Jsem chyba. Celý můj život je chyba. Protože je pořád dělám a nedokážu je napravit.
Je to jako válka.

Z očí se mi vyvalí pár slz, které se nesnažím potlačit. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mám chuť ty špatné věci dělat znovu, ty chvíle, při kterých si mám vzít prášek a odpočívat. Chvíle, při kterých celý život nesnáším ještě víc.