Křídla Temnoty / Nik Tendo

obnovené pocity

Sedíme na posteli u mě v pokoji, každý zahrabaný v jedné krabici, kde by se mohly nacházet fotky mojí nakonec neadoptované "nevlastní sestry". K starým šedým teplákům mám oblečené Dominikovo bílé tričko. S krátkým rukávem... pořád mám strach, když před ním mám mít vidět svoje paže. Jenomže on tomu nevěnuje sebemenší pozornost. Dělá, jako kdyby tam ty jizvy nebyly. A to se mi líbí. Nedívá se na mě jako na šílence. Ale jako na normálního člověka.

,,Našel jsi už něco?" zeptám se, aniž bych odtrhla pohled od stále plné krabice papírů a fotografií.

,,Ne, jenom tebe jako dítě," zasměje se tiše. ,,Řekni mi, jak je možný, že jsi v takovým věku měla kruhy pod očima?" ptá se, čímž si vyslouží můj pohled. Fotku na mě otočí a já si ji prohlédnu. Léto 2002, prázdniny a já s úsměvem na tváři.

,,To jsem ti neříkala, že jsem mívala noční můry? Moc jsem toho přes noc nenaspala." odpovím stručně s úsměvem na tváři. Tahle část minulosti mi je docela lhostejná. Já si to stejně tak dobře nepamatuji. A léto u dědy jsem milovala, úsměv je to jediné, jak na to můžu vzpomínat.

,,Jo, tos říkala. Jenom mě nenapadlo, že to bylo až takhle hrozný." znovu si fotku prohlédne. ,,Stejně se ale usmíváš." pokusí se napodobit můj úsměv z oné fotky, kterou drží v ruce.

,,Na to máš moc zubů, chybí ti v ruce flaška od piva a pes u nohou." zasměju se Dominikově pokusu o napodobení fotky.

,,Ajo, tady je pes, já si ho nevšiml ani." zadívá se na něj.

,,Pořiď si brýle." kroutím se smíchem hlavou. Pak se zase oba odmlčíme a hledáme něco, co by mě Terezce přiblížilo.

,,Maru hrabeme se v tom už víc jak hodinu. Já se ukoušu nudou." zakňourá Dominik frustrovaně.

,,Ale nic jsme nenašli..." odpovídám frustrovaně i já. Nemůžu Dominika ale nutit, aby mi dál pomáhal v téhle hlouposti. On vezme do ruky jednu z krabic a položí ji na zem, načež se přisune blíž ke mně. Rukou mě obejme kolem pasu a já automaticky pokládám svojí hlavu na jeho rameno. Takhle je mi nejlíp.

,,Co od toho vůbec očekáváš? Co je to, co chceš najít? Čemu pomůže fotka?" vyptává se něžným hlasem. Neptá se vyčítavě, spíš ho to vážně zajímá. Problém ale je, že nemám tušení, jak na to odpovědět.

,,Já nevím, Dominiku... Chtěla bych vědět, jak se jí pak žilo. Jestli se dostala do jiné rodiny anebo kvůli mně prožila celý život v děcáku."

,,Takhle nemluv," přeruší mě okamžitě s razantním kroucením hlavou. Palcem a ukazováčkem mě chytne za bradu a donutí mě tak podívat se na něj. Zpříma mi hledí do očí, promlouvajíc mi do duše. ,,Není přece tvoje chyba, že skončila v děcáku, Marie. Nejsi její máma. Ty nejsi ta, kdo ji tam dala. Třeba její máma fetovala, pila, co já vim, třeba pro ní děcák byl lepší místo... třeba taky ne, ale nic to nemění na tom, že to není tvoje chyba." hladí mě po tváři.

,,Ale mohla se dostat pryč, já to překazila. Kvůli mně to nevyšlo..." melu si dál to svoje. Hodně, hodně hluboko vím, že jsem to nemohla ovlivnit, ale moje chorá mysl to teď prostě vidí takhle. Vidí mě jako viníka.

,,Byla jsi malá a prožívala něco, cos nemohla sama změnit. Tvoje rodiče se zachovali správně. Já vim, že tě to mrzí.... Chtěli dát šanci někomu, komu ji život vzal, ale přednější pro ně přece musí být jejich vlastní dcera a to jak ji pomoct. Ne si za ni najít pomyslnou náhradu Maru." přesvědčuje mě dál a já nakonec jen smířeně zakývám hlavou. Dominik mě jemně políbí na čelo. Mám v něm něco, co jsem v nikom jiném nikdy neměla. ,,Pojď, potřebujem si odpočinout." usměje se ukončujíc tuhle debatu. Už mu došlo, že jsem dospěla k tomu správnému závěru. Fotka nepomůže ničemu, nemá smysl po ní bádat. Položí na zem i druhou krabici, načež se posune dál na postel, abychom si mohli lehnout.