Křídla Temnoty / Nik Tendo

spánková paralýza

Cuknutí a následné otevření očí. Nemůžu se hýbat, jen ležím na posteli totálně zkoprnělá a nedokážu hýbnout ani prstem. Jediné, co dokážu ovládat, jsou oči a těmi tikám po celé místnosti. Je tma a pokoj je plný mně neznámých stvůr. Obrovská, dlouhá, bílá stvoření, která jako kdyby mě upřeně sledovala. Mám strašný strach, ale jakože extrémní. Cítím, že jsem celá zpocená, ztěžka se mi dýchá. Bojím se, že se z tohohle už neprobudím. Tohle je snad ještě horší, než panická ataka. Ne snad, určitě. Kvůli těm totiž nemám strach chodit spát.
Ta bílá, ale zároveň průhledná monstra se přibližují. Jdou blíže ke mně a začínají po mně sápat svá dlouhá "chapadla". Nemůžu nic dělat, jsem k smrti vystrašená, ale nemám šanci se ani pohnout. Běhají po pokoji, lezou do skříní, po zdech, je jich tu snad tisíc.
Zničehonic se moje tělo, ale zase rozpohybuje a jsem tak schopna zmáčknout tlačítko u Dominikovy lampičky a tak rozsvítím. Rázem je to všechno pryč a já jen sedím na posteli, celá vystrašená, s uslzenýma očima, zpocená a vysílená.
Nakonec se ale po asi pěti minutách rozdýchávání zvednu a jdu do kuchyně, kde si v co největší tichosti udělám čaj. Sednu si s ním ke stolu a zničeně se opřu o židli, přičemž přemítám. Proč se mi tohle zase vrátilo? Mívala jsem do v dětství, dost často. Byla jsem z toho vždy strašně vyděšená. Naposledy se to objevilo, když mi bylo asi třináct, od té doby nic. Možná to bude tím, že po dlouhé době spím jinde, než doma. A nebo se tímto jen snažím uklidnit... Mám strach, že se to teď bude zase vracet. Že se vrátí ty doby, kdy jsem měla strach usnout, přesně ten strach, který mám i právě teď. Jsem strašně unavená, ale nechci si jít zpátky lehnout, bojím se, že by to přišlo znovu. Nechci aby se to vrátilo, znamenalo by to totiž život ve věčném strachu. Bojím se asi i bez spánkových paralýz, ale spánek je po většinu času čas, kdy nemám strach, a tak nějak zahodím všechny problémy za hlavu. A to se spánkovými paralýzami nejde.

,,Co to tady vyvádíš?" ozve se ode dveří rozespalým hlasem Dominik. S cuknutím hlavy se na něj otočím, stojí tu jen v boxerkách. Hrne mi to červeň do tváří, neměla bych se na něj koukat, i když už to dělám. Pohled odvrátím, protože už i on vidí, jak na něj upřeně zírám. Jenže je hrozně těžké se na něj nedívat. Ta tetování mu strašně sluší a Dominik sám o sobě je hezký kluk a to i když přede mnou nestojí skoro nahý.

,,Nemůžu spát." zalžu, protože se o tom, proč tu ve skutečnosti sedím, nechci bavit. Pohled upřu na svoje ruce, svírajíc hrnek s čajem, načež se ozve Dominikovo zasmání.

,,Klidně se podívej, sem zvyklej za těch pár let, co jezdim koncerty. Ani nevíš, kolik holek stojí v první řadě a svlíkaj ze mě pohledem zbytek oblečení. Některý na mě i šahaj." zasměje se znovu a slyším, že si připravuje kafe. Evidentně nemá v plánu jít zpět spát, protože po té kávě by asi neusnul. Tahle situace je až moc trapná. Cítím se hrozně poníženě, i když to Dominik nevnímá špatně.

,,Je mi to blbé." špitnu sklopím hlavu.

,,Ser na to, kdybys tu ty stála ve spodnim prádle tak bych se taky koukal." řekne zcela upřímně, přičemž si sedá ke stolu vedle mě a s opřenou hlavou se na mě dívá.

Vážně bys to dělal? Myslíš, že by na mně bylo co k vidění? Nemám zadek, ani prsa. Neměl by ses na co dívat.

,,Tak proč tu teda sedíš? A to žes nemohla spát ti nevěřim, tváříš se totiž jak kdybys viděla strašidlo." usměje se na mě a mírně nakloní hlavu do strany. Vlastně to ale celkem trefil, něco jako strašidlo jsem viděla.

,,Co je? Řek sem něco špatně, nebo-" začne se ptát poměrně vystrašeně, ale já ho přeruším.

,,Ne to ne, neboj. Jen jsi to celkem trefil, něco jako strašidlo jsem viděla." stočím oči na něj a vidím, jak nechápe, co jsem řekla.

,,Počkej, tim doufam nemyslíš mě." uraženě se na mě podívá s otazníky v očích.

,,Ne," zasměju se a jemně zakroutím hlavou. Dominik si oddychne. ,,Víš, co je spánková paralýza?" dodám.

,,Hm." zamumlá s kývnutím hlavou, přičemž pije kafe a letmo se na mě dívá. ,,Měl sem to když mi bylo asi šestnáct, míval sem to celkem často. Proč?" řekne, ale hned mu dojde, proč se ho na to ptám. ,,Jo takhle." uvědoměle zakývá hlavou.

,,Bojíš se teď jít znova spát, co?" zeptá se a já jen zakývám hlavou.

,,Můžu tě obejmout? Normálně bych se neptal, ale vim-"

,,Víš, že ne vždycky jsem schopna to obejmutí zvládnout." doplním ho s úsměvem. Zná mě.
Úsměv mi opětuje. Začnu se zvedat, načež se zvedne i on a pomalu svoje ruce omotám kolem jeho těla. Je studený, ale i přes to z něj sálá nějaké to teplo. To teplo, díky kterému mám pocit, že bude líp.

Jeho ruce na mých zádech příjemně hřejí, stejně tak jako jeho dech, který cítím ve vlasech, ve kterých má opřenou bradu.

Vítám vás u další kapitoly! Já vím, je krátká, ale chtěla jsem něco vydat, když je ten Štědrý den. Snad potěšila!
Přeju vám krásnej Štědrej den, i když už je skoro u konce, ale nevadí. Snad jste si ho co nejvíc užili a ještě i užijete.
Do konce roku se snad ještě uvidíme <3
Děkuju za 2k, miluju vás a omluvte případný chyby, psala jsem to celkem narychlo.
An❤️