Křídla Temnoty / Nik Tendo

nálady

,,Hhhh." začnu den hlasitým oddechnutím, kterým se snažím zrušit existenci faktu, že musím vstávat. Vůbec nevím proč jsem si ten budík nařizovala. Nikam nejdu, je jedno v kolik vstanu. Ale měla jsem včera večer nějakou rádoby produktivní náladu, kdy mi tohle přišlo jako strašně dobrý nápad. Proklínám své včerejší já, jelikož jakmile mě něco vzbudí, už znovu nezaberu.

Mým dnešním plánem opravdu nebylo vstávat v sedm hodin ráno, ale moje hlava už mi znovu usnout nedovolí. Takže si ze skříně vytáhnu čisté oblečení a potichu se vydám do koupelny, přičemž celou cestu zívám. Nedělá mi problém vstávat brzy, dělám to často. Moje tělo už je tak navyklé, že mi buď dopřeje čtyři hodiny spánku, anebo dvanáct. Nic mezi. Jenže když mě vzbudí ten zpropadený budík, jsem automaticky unavená, a to i kdyby mě vzbudil po deseti hodinách spaní.

Mám to spojené s školními léty, kdy pro mě vstávání na budík automaticky znamenalo únavu, protože jsem chodila spát pozdě a brzy vstávala.

Zamknu za sebou koupelnové dveře a vysvléknu se, načež vlezu do vany, kde si zatáhnu sprchový závěs a zapnu vodu. Teplá voda začne smáčet moje tělo, díky čemuž upadám do hlubokých myšlenek.

...

,,Proč si nejdeš ještě lehnout?"

,,Cože?" zeptám se zmateně, protože jsem opět nevnímala.

,,No ptám se, proč ještě nespíš, když jsi tak unavená?" zeptá se mě táta, jež sedí naproti mně u stolu a svou otázkou reaguje na moje stále nekonečné zívání.

,,Vzbudilo mě něco z venku a už jsem potom nemohla usnout." zalžu. Nemám náladu mu vysvětlovat proč jsem si včera nastavila budík, nebo proč si ještě nelehnu.

,,Aha." jen zakývá hlavou a napije se svojí ranní kávy. A já jen dál sedím, oběma rukama si podepírám hlavu a unaveně zírám na stůl. Táta po pár minutách sezení a čtení odejde se slovy, že se musí připravit do práce. Já tam ještě chvíli sedím, načež se ale nakonec přesunu zpět do svého pokoje.

Sednu si na postel a položím před sebe notebook, na kterém zapnu Teorii velkého třesku, což je snad jediný seriál, díky kterému se mi na tváři objeví taky něco jiného, než znuděný, či naštvaný výraz.

Neudržím však dlouho pozornost, protože zase zívám, což mě přenese zpět k mým myšlenkám.
Jen tedy poslouchám Leonardův rozhovor se Sheldonem a zírám z okna. Takhle sedím až dokud mou pozornost neupoutá něco jiného. Vyzvánění mého telefonu. Nesnáším nečekané telefonáty, děsí mě to. Jenže tohle je něco jiného. Volá mi někdo, na jehož telefonát čekám každý den. Štěpán, můj kamarád. Ještě nedávno bych řekla jediný kamarád, ale znám teď Dominika.

,,Ahoj!" zvednu nadšeně jeho FaceTime hovor a hned se usměju. Úsměv ale trochu opadne, když si všimnu všech těch přístrojů, na které je pořád napojený. Je to jeden z mála lidí, ke kterému cítím empatii, proto mě to vůči němu mrzí. A to v mém případě znamená, že mi na vás doopravdy záleží, že mi nejste jedno. Zkrátka když dokážu s člověkem soucítit je pro mě důležitý. Jinak je mi to jedno...

Porucha emocí...

,,No nazdar!" ozve se okamžitě Štěpánův hlas, který je stejně nadšený, jako ten můj. Nevoláváme si tak často a to i přesto jak moc blízcí si jsme. Víme o sobě úplně všechno.

Poznali jsme se na psychiatrii a možná proto je mezi námi tak silné pouto. Seznámili jsme se, když jsme byli v těch největších sračkách.
Ale nemohli jsme se potom vídat. Objevili se mu první příznaky cystické fibrózy a musel kvůli tomu do nemocnice, kde je doteď. Dalo by se říct, že tam žije. Ale stejně tady mluvíme o obrovském štěstí, jelikož se mu první příznaky objevily až v dospělosti, což je výjimkou.