Křídla Temnoty / Nik Tendo

střecha

Včera jsem to zvládla - téměř perfektně, řekla bych. Oběd byl téměř bez jakéhokoliv zádrhelu, jen mi dalo vážně zabrat sníst celou porci. Restauraci plnou lidí jsem zvládla lépe, než cestu s Dominikem. Dokonce jsem se i smála, zase. Domluvili jsme se na tom, co by si představoval a našli i vhodný termín na deadline. Dohodli jsme i cenu, vyjasnili si co vše je započítáno, co vše budu kreslit a nakonec to dopadlo dobře, bylo mi s ním hezky.
Nazpátek už jsem šla hezky pěšky, sama - i přes Dominikovy protesty. Chtěla jsem se projít. Domů jsem došla v pořádku, s dobrou náladou. Což podpořilo domněnky mojí mámy, ale ani tím jsem si nenechala zkazit náladu. Bylo mi najednou strašně dobře.
Tak proč je mi teď ráno zase špatně? Nejenom špatně, hrozně.

Jsem zpátky ve svém klasickém moodu. Bohužel.

Cítím se dnes neuvěřitelně prázdně, jako kdyby ve mně nic nebylo. Žádné city, emoce, dokonce snad jako kdybych neměla ani vnitřnosti. Necítím vůbec nic. Přijde mi, že neexistuji, že jsem mrtvá, nebo tak něco. Jenomže vím, že nejsem, pořád žiju. Ale nepřipadám si tak.

Stočím svůj zvědavý pohled ke zvonícímu telefonu. Volá mi Dominik. Nechce se mi mu to zvedat. Nemám náladu. Na něj. Na nikoho. Na nic.
Telefon jen ztlumím - protože mi přijde blbé hovor odmítnout a dál se věnuju kreslení. Chtěla bych to mít hotové co nejdřív.

Marie mohla bys ten telefon vzit?

Nad zprávou otráveně protočím očima a označím ji srdíčkem, čekajíc, jestli zavolá znovu. Upřímně můžu říct, že se mi to moc zvedat nechce, ale jakmile se na displeji mého telefonu objeví kontakt uložen jako Dominik C. přeci jen tomu dám šanci a hovor přijmu.

Z nějakého neznámého důvodu se mi hned, jakmile se v telefonu ozve jeho hlas, zvednou koutky úst do jemného úsměvu.

,,Tak si to přece jenom zvedla." potichu se zasměje. Ano Dominiku, zvedla, i když nechtěla.

,,Potřebuješ něco?" přejdu jeho nadšení svou znuděně vyřknutou otázkou. Nechci ho svou náladou odradit, ale vzhledem k tomu, že nějakou chvíli jen mlčí, se mi to asi moc nedaří. Promiň Dominiku.

,,Vlastně ne, jenom jsem chtěl vědět jak se máš?" zachraptí. Zní jako kdyby před chvilkou vstal.

,,Jo, celkem dobře. Mám se fajn. Co ty?" zalžu.

,,No, jo, taky fajn."

,,To je super." zamumlám s podepřenou hlavou. Nemám tušení, co mu na to říct. Tohle je přesně ta konverzace, která začne pozdravem, pokračuje otázkami jako 'jak se máš?' a 'co děláš?' načež končí, protože si dotyční nemají už co říct.

Tak proč si voláme, Dominiku? Však ani jeden z nás neví o čem by mluvil.

,,No a co děláš?" pokusí se vyznít nadšeně, což se mu ve výsledku i povede, přičemž já ale stejně vím, že ho samotná konverzace už taky nebaví.

,,Zrovna kreslím, měla jsem v plánu ti to pak poslat, jestli není zatím něco, co bys chtěl změnit." odpovím mu už s slabším otrávením v hlase. To kreslení mě přece jen začalo bavit. Nemusela jsem potom tolik přemýšlet, proč je dnešek tak na hovno dnem.

,,Aha, jo...tak já tě nebudu rušit, pak mi to pošli, ale myslim, že žádný výtky mít nebudu. Jseš šikovná, o tom jsem se přesvědčil." dle tónu hlasu poznám, že se na jeho rtech právě rozlil úsměv.

Tímhle mě potěšil. Tím, že mi řekl, že jsem šikovná. Neslýchám to často, stejně tak, jako jsem to často neslýchávala v dětství.

,,Dobře, tak se zatím měj."

,,Ty taky." ukončí hovor. Moc nevím, jaký smysl tenhle hovor měl, stejně jako nevím, jak se to Dominikovi povedlo - jak se mu povedlo, že mi jedním telefonátem zlepšil náladu.

...

,,Co se děje v noci nechceš vědět mami, co se děje v noci nechceš vědět radši. Zlatá generace, gold, mladý zmrdi. Co děláme v noci nechceš vědět radši." broukám si Dominikovu písničku, která mi hraje ve sluchátkách, u čehož nohou kopu do kamínku před sebou.

V noci - další Dominikova skladba, která mě zaujala. Možná v ní vidím něco víc, než co v ní ve skutečnosti je. Ale o tom to přece je, ne? Hudba je přece o tom, aby si v ní posluchač našel to, co zrovna potřebuje slyšet, i když to tak autor třeba nezamýšlel - nebo ne?

Kamínek, na který jsem upírala téměř veškerou svou pozornost jsem před chvílí kopla někam do neznáma. Tudíž jsem byla zprvu naštvaná, ale když mi došlo, že už jsem konečně ve svém cíli, všechna zlost ze mě vyprchala. Tohle místo je něčím kouzelné. Nikdy se tu nedá zlobit. Jako kdyby tu byly jen pozitivní myšlenky. Jsou tu vzpomínky a taky můj vytoužený klid.

Někdy je fajn žít život bez nějakých zájmů a pravidelných aktivit. Ne, že by se mi nějak přehnaně líbilo, že mě pořád živí rodiče, nebo, že nemám práci a nežiju si svůj vysněný život, který jsem si na chlup přesně plánovala, když mi bylo asi třináct, ale nějaké ty výhody to přece jenom má. Nemám žádné starosti, nemusím nic řešit - když samozřejmě pominu to všechno, co se děje v mojí hlavě, to, s čím bojuji každý den. Neřeším zkrátka ty věci, co musí řešit většina mých vrstevníků. Jakožto třeba nájem, nebo jestli mi na konci měsíce vyjdou peníze.

Mám čas. Nekonečno času. Nekonečno času na tohle moje procházkování. Chození po lesích, po městě. Mám čas na čtení, na spánek, vlastně na cokoliv. To má v dnešní době málokdo.
Všichni se za něčím ženou, probíhají životem a nestíhají spoustu aktivit, které by stíhat chtěli. Jenže stojí mi to za to? Stojí mi všechna ta bolest, jež každodenně cítím, za to, abych mohla kdykoliv chodit po lesích nebo jít spát?

Stojí mi ten čas za tu válku, která je uvnitř mojí hlavy?

S užasnutím jak je tu krásně se začnu sápat po železném žebříku, upevněném ve zdi samotné budovy. Jakmile vylezu nahoru ohlédnu se do všech stran. Je tu vážně nádherně. Ze střechy staré vodárny mám výhled jak na uklidňující les, tak na hlučné Pardubice, které odtud ovšem nejsou slyšet. Co víc si přát?

Věděla bych...

Napiju se z flašky vody, kterou jsem celou cestu nesla v ruce, protože mě poměrně dlouhá cesta celkem zmohla. Ze zad opatrně shodím batoh a opřu se o zeď komínu tak, že mám před sebou ten úžasný výhled. Sluchátka z uší pořád ještě nevyndávám a nechávám se unášet hudbou. Vyndám si grafický tablet společně s deníkem.
Pro moje překvapení ho teď s sebou tahám prakticky všude. Dost často tam něco zapisuju, jak se cítím a tak, někdy tam ale i kreslím. Když nemám ponětí, jak vyjádřit svoje pocity, namaluju je. Taky forma terapie.

Jak tak kreslím, moje myšlenky ubíhají k Dominikovi. Řekla bych, že až svou práci pro něj dokončím, odloučíme se. Je to škoda, je mi s ním dobře. Stejně si ale nemyslím, že by z nás vůbec mohli být kamarádi. Když byste se podívali na Dominika a pak na mě a řekli by si u toho, že jsme kamarádi, museli byste se začít smát.
Představa toho, že jsme my dva kamarádi a vedeme spolu nějaké smysluplné debaty, které jednoho z nás nenudí, je vážně směšná.

Stejně se mi ta představa ale líbí.

Nakonec se myšlenkami plně ponořím do tvoření a s cigaretou v ústech nasávám ten čerstvý vzduch. Který potom, co jsem si zapálila cigaretu už tak čerstvý není, ale je stejně příjemnější než ten, který dýcháme ve městě.

Tentokrát trochu nudnější kapitola, stejně ale doufám, že vás bavila. Já jsem se do jejího psaní celkem zažrala a dost mě to bavilo, tak snad stojí za to.
Jak se vůbec máte? Teď v tomhle všeobecně depresivním období, které mám já osobně stejně nejradši ^^
Já spíš tak přežívám, uzavřená v sobě, se svýma myšlenkama a co nejvíc v klidu.
Každopádně budu ráda, když mi do komentářů napíšete názory ať už na prozatímní příběh, nebo tuhle kapitolu.
Mám vás ráda, přeju hezkou (nejspíš) noc, vzhledem k tomu, kdy tohle vydávám a vidíme se doufám, co nejdřív <3
An