Křídla Temnoty / Nik Tendo

válka

,,Kurva Tomáši musíte tu tak řvát?" zahřmí někdo naštvaným tónem hlasu a i mě tím vzbudí.
Jsem zmatená. Nevím co se stalo, nevím kde jsem, ani nevnímám co onen člověk řekl.
Co se to sakra včera dělo?

Pomalu rozlepím oči, abych zjistila, kde jsem. Nepoznávám to tu. Vím ale, že tohle není ani jedna z místností u nás doma.
Ležím v posteli, bílé posteli s šedým povlečením. Zmateně si sednu a rozhlédnu se po místnosti, u čehož mi do hlavy vystřelí prudká bolest. V pokoji krom mě nikdo není, už ale podle věcí co se v něm nachází si dokážu domyslet, kde to jsem.Vážně jsem u Dominika?
Pomáhají mi v tom i vzpomínky ze včera, které už se pomalu derou na povrch. Poslední co si vybavuji je další panická ataka, dál mám černo. Pořád jsem ale trochu zmatená. Celé je to strašně divné a matoucí.

Proč mám pocit, že mám od doby, co jsem se poznala s Dominikem panické záchvaty mnohem častěji? Je mi s ním dobře, tak hezky bezpečně a strašně zároveň. Než jsem ho poznala, měla jsem většinou jeden panický záchvat za měsíc. Teď jsem měla během necelých dvou týdnů už dva. Má na tom Dominik nějaký svůj podíl? Nebo to má na svědomí ten navýšený stres, který mám z toho, že nestihnu dokreslit cover pro Dominika? Proč jsem teď tak moc zmatená? Proč se v mojí válce objevují další bojovníci?

Odkryju ze sebe peřinu a zděsím se při zjištění, že mám na sobě jen triko, které ještě k tomu není moje. Zase je mi tak strašně divně. Prázdně.

Vylezu z postele a postavím se na nohy, které jsou ještě pořád trochu roztřesené. Včerejšek byl hrůza. Troufám si říct, že jsem zažila jeden ze svých nejhorších panických záchvatů vůbec. Ale přežila jsem, kdo ví, jestli je to dobře.

Vzhlédnu k zrcadlu, které tady je a podívám se na sebe - vypadám strašně, přímo tragicky. Ostatně jako po každém záchvatu. I se tak cítím. Je mi strašně, celkově strašně, nejenom od žaludku, jak to většinou bývá, ale i z toho, že mě Dominik nejspíš viděl v tom nejhorším stavu v jakém mě vidět mohl. Vůbec nechápu proč mě bral k sobě - jestli jsem teda vůbec u něj a jen si to nenamlouvám. Po tomhle už je ale určitě definitivní konec. Už mě nebude chtít nikdy vidět. Třeba i zruší naší spolupráci, možná si to nakonec nechá nakreslit od někoho z těch svých grafiků... Kdo by chtěl aby pro něj dělal někdo nenormální? Někdo jako já... Přesně Marie, nikdo.

Všimnu si svého oblečení složeného na hromádce, položené na křesle. Sundám ze sebe to tričko a rychle se převleču do svého oblečení. Postupně najdu i zbytek svých věcí, jako tašku a telefon. Zkontroluju jestli mám všechno a potichu se vydám pryč z pokoje, ve kterém jsem se před pár minutami vzbudila.

Ocitnu se v chodbě, kde si všimnu spousty bot, spousty drahých bot, nutno podotknout. Nikde nikdo není, jen z jedné místnosti slyším nějaké zvuky. Vezmu si do ruky svoje boty a co nejtišeji otevřu vchodové dveře, nechci aby mě někdo slyšel. Tiše uteču z bytu a opět tiše za sebou dveře zabouchnu. Seběhnu o patro níž, kde se obuju a pokračuju po schodech dál dolů, až se objevím venku. Chvíli mi trvá, než se zorientuji, ale nakonec přijdu na to kde jsem a vydám se k nejbližšímu trolejbusu. Chci domů.

Konečně se dostanu k tomu zkontrolovat telefon, v tom spěchu jsem na to ani nemyslela. Dva zmeškané hovory od mámy a tři zprávy. Tohle je horší než peklo... Naštěstí to není taková doba od posledního hovoru, nemusela by proto být tak naštvaná.

,,Marie proč mi nezvedáš telefon? Bála jsem se o tebe!" ozve se v telefonu její vystrašený hlas.

,,Promiň, šla jsem se projít a ztlumila si ho. Všechno je v pořádku, neboj."

...

Proč jsem dneska vůbec utekla? Proč jsem to radši nešla vyřešit normálně, jako dospělí člověk? Proč pořád od všeho utíkám? Proč se nedokážu věcem postavit? Útěk nebyl řešením... Možná jsem si to všechno jen vsugerovala, třeba mě nechtěl přestat vídat, třeba neměl pocit, že jsem nenormální.