Křídla Temnoty / Nik Tendo

kytky a cigarety

,,Přijdu nejdéle v jedenáct!" křiknu, když zrovna odcházím ven. Je sice teprve půl páté, ale moje večerní procházky jsou dlouhé. A já to tak mám ráda.
Jakmile zaslechnu mamku, že o tom ví, zabouchnu dveře a sejdu po schodech, navzdory čemuž se objevím venku před domem.

Podvečerní lednový vítr mě hladí ve vlasech. Nadechnu se čerstvého vzduchu a nesmírně si tenhle pocit užívám.

Letmo a tiše pozdravím muže, který je tátovým zákazníkem a opustím náš pozemek. Trochu víc se zachumlám do kabátu a mlčky, se sluchátky v uších, se vydám dlouhou cestou na hřbitov. Bydlím na úplně opačné straně Pardubic, než kde se hřbitov nachází, ale ráda tam chodím pěšky.
Jsou to tři roky, co se Lucie zabila. Jít na hřbitov v tuhle chvíli shledávám jako povinnost. A v podvečerních hodinách jdu záměrně. Ne, že by mě bavilo se po večerech toulat na hřbitově, ale nechci se potkat s nikým z Luciiny rodiny.

Nedokážu na sobě cítit tolik pohledů naráz. Jejich vyčítavých pohledů. Vždycky mi najednou přijde, že mě strašně soudí. Že bych to měla taky skoncovat.
Všechny tyhle vzpomínky, ve mně vyvolají až nadměrné množství stresu, i přesto, že jsem pod vlivem prášků a tak si alespoň zapálím cigaretu. Říkala jsem, že je to forma vyrovnávání se se stresem. Asi mě baví si ničit plíce.

...

Zavřu za sebou starou rezavou bránu, která navzdory tomu několikrát zavrže a vstoupím na kamennou cestičku. Pohled už po několikáté za celou mou cestu upřu na slunečnice, které jsem koupila v květinářství. Lucie je milovala. Proto jsem je koupila, samozřejmě.

Na náhrobní desce si přečtu celé jméno a vyvolá to ve mně množství vzpomínek na tu maličkatou brunetu s modrýma očima.
Jak jsme se nesmírně bavily nad filmovými klišé. Diskutovaly o posmrtném životě a astrálním světě. Tak co? Jaké to tam je?

Karáskovi už tu byli. Jsou tu ještě pořád hořící svíčky a svazek růží. Kdyby tak věděli, že je Lucie nesnášela. Cítím se oproti nim trochu lépe, protože vím, jaké kytky měla Lucie ráda, ale už je to stejně jedno. A oni to stejně ani neví.

Vedle oněch růží položím svoje slunečnice, přičemž z kapsy vytáhnu svíčku, kvůli které jsem měla v kapse celou cestu nechutnou bouli. Zapálím jí a opatrně položím k již hořícím svíčkám. Teď by se asi hodilo něco říct. Jenže já nevím co. Je to stejné jako s tím deníkem. Nevím jak začít, natož jak pokračovat a nakonec ještě skončit.

,,Tři roky Lucie, tři roky." hlesnu a dám se ruce do kapes. ,,Není to divné? Že sem za tebou chodím vždy jenom v tenhle den, protože nechci riskovat střetnutí s tvojí rodinou, jejichž vyčítavé pohledy bych nemusela ustát? Nechci aby sis myslela, že mi nechybíš. Protože to není pravda, každým dnem už to sice bolí míň a míň, ale chtěla bych tě tu mít. Nebo tě alespoň naposledy obejmout." přijdu si hloupě, jelikož si tu povídám s hrobem, což je v podstatě kus kamenu. Lucie by mě určitě opravila, že je to opracovaný kus kamenu.

,,Chybíš mi tu, snad se jednou potkáme." s těmito slovy se naposledy usměju a vydám se pryč. Teď na mě působí léky, takže si to v podstatě neuvědomuju, ale večer před spaním, než si vezmu další prášek, to bude peklo. Peklo na zemi.

Zavřu za sebou onu bránu, sejdu menší kopeček a rozejdu se směrem domů, i když domů ještě nejdu.
Chci si opět zapnout písničky a když si povšimnu času zděsím se. Je skoro sedm. Říkala jsem, že jsou moje procházky dlouhé. Nebo se možná jen moc loudám.

Celou cestu si znuděně kopu s kamínkem a mezi prsty svírám další cigaretu. Klepou se mi ruce a mám pocit, že účinky léků už pomalu odeznívají. Začínám si totiž uvědomovat, co se vlastně stalo. Začínám zase víc vnímat.