Křídla Temnoty / Nik Tendo

terezka

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli mě ještě pořád sžírá svědomí, kvůli mé nakonec neadoptované nevlastní sestře, řekla bych ne. Pravda je ale jinde. Přijde mi, že s každým dnem mě to sžírá čím dál tím víc. Každým dnem, každou hodinou - minutou, sekundou, mám pocit, že se kvůli tomu užírám ještě mnohem víc.

Proto se teď přehrabuju ve všemožných papírech, které mají rodiče pro mé štěstí přehledně seřazené. Hledám cokoliv o Terezce. Cokoliv, co by mi ji nějak přiblížilo. Nastínilo mi její osobnost. Chci se dozvědět něco víc.

Dominik ještě spí, není divu, je brzo. Přijdu si špatně kvůli tomu včerejšku. Složila jsem se před ním. Je mi trapně, že mě takhle viděl. Že musí poslouchat moje ustavičné fňukání.

Hledám starší papíry. Nějaké z období, kdy mi byly tři až čtyři. V tom období se ona adopce řešila. Oči se mi rozzáří, když zahlédnu papír na jehož vrchu vidím nápis Dětský domov Pardubice. Zatají se mi dech. Teď, když je to pravděpodobně přímo přede mnou, mám strach. Ale podívat se na to musím. Nakonec to není jenom jeden papír, ale rovnou čtyři. Všechny je vytáhnu, když zaslechnu Dominikův hlas. Vážně zrovna teď, Dominiku?

,,Co tady děláš? Hledal jsem tě," okamžitě se otočím i se vším v rukou. Opírá se o futra s rukama založenýma na prsou. Má jenom boxerky, vypadá hezky. Kolikrát už jsem zmiňovala, že mu ty tetování vážně sluší?
Pohledem zavadí o to, co svírám v rukou. ,,Co to je?"

Jen poklepu k nápisu na vršku papíru. Okamžitě mu dojde o co jde. Rozejde se ke mně.

,,Pořád na to myslíš?" táže se tiše. Přivine si mě k hrudi, jako by věděl, že to potřebuju. Políbí mě do vlasů. Opřu si o něj hlavu a vydechnu.

,,Pořád," zamumlám.

,,Seš si jistá, že to chceš všechno vědět?"

,,Asi jo, chci."

,,Tak pojď, podíváme se na to spolu." odtáhne se ode mě, vezme mě za ruku a neskutečně krásně se usměje. ,,Odteď jsme na všechno spolu, babe." zadívá se mi do očí, jako kdyby se do mě vpíjel. Bylo mi někdy líp? Bylo, ale za poslední roky mi je právě teď, právě s ním, nejlíp, jak mi být může.

,,Děkuju, Dominiku." pohladím ho po tváři. Přitáhne si mě k sobě a políbí mě.

Původně jsem mu o tomhle vůbec nechtěla říkat. Ale jak teď sám řekl odteď jsme na všechno spolu. A já si toho nesmírně vážím. Už před ním nechci nic schovávat. Nechci aby jsme před sebou měli tajemství, chci být šťastná. S Dominikem.

Za ruku mě odtáhne až ke mně do pokoje, kde se oba posadíme na postel. Já před nás položím všechny dokumenty, ke kterým se Dominik okamžitě vrhne. Opřu si o něj hlavu a dívám se mu přes rameno, takže všechno pročítám s ním.

,,Co vůbec hledáme?" podívá se na mě. Líbí se mi, jak použil hledáme a ne hledáš. Je to od něj hezké.

,,Chtěla bych znát celé její jméno." jenom zakývá hlavou a bere do dlaní další část papírů. Pročítáme toho spoustu, protože všechny papíry jsou zcela popsané. Až to nakonec uvidím. Hlavu zvednu a narovnám se v zádech.

,,Tady to je," zamumlá a okamžitě mi to podá.

S rozklepanýma rukama si od něj popsaný list převezmu a zahledím se na celé Terezčino jméno.

Tereza Kateřina Sedláčková.

Našla jsem to, co jsem hledala. Pořád to ale není odpověď na všechny moje otázky. Chtěla bych vědět, jestli našla nový domov. Jestli se teď má dobře.