Křídla Temnoty / Nik Tendo

pohledy a šuškání

Je další den, tentokrát ne slunečný, jako včera, ale deštivý, jako když jsem poznala Nika.
Nevadí mi to. Včerejšek byl jako dělaný na procházku po lese, protože i přesto, že je pár týdnů po novém roce, svítilo sluníčko. No a dnešek je zase jako dělaný pro sezení v pergole s knížkou, dekou a teplým čajem.

Doma opět nikdo krom mě není a já mám tak celý dům pro sebe. Před pár lety bych toho využila úplně jiným způsobem, než dnes. Pozvala bych všechny kamarády, kterým bych řekla, ať pozvou i další kamarády a náš dům by se pomalu otřásal v základech v doprovodu hlasité hudby, tance a alkoholu.
Mluvím teď, jako kdyby mi bylo čtyřicet a byla bych ráda, že děti s manželem konečně vypadli z domu a je tu ticho. Přitom je mi jen o pár let víc a za tuhle razantní změnu může jedna událost.
Lidi se mění. A mění je i život sám.

Svoje téměř každodenní konspirování o životě pohřbím někde hluboko v sobě a začtu se do svojí nové knížky. Nová úplně není - je z antikvariátu, tudíž už ji přede mnou mohlo mít X desítek lidí, ale pro mě nová je. Hodnotu neztrácí, ba naopak. Je to i šetrnější k planetě a životnímu prostředí, tak proč tomuhle zničenému světu trochu neulehčit. Nemusí se alespoň pořád tisknout nové výtisky starších knih, o které je poptávka.

Bedlivě se začítám do příběhu Šifry mistra Leonarda, když mě ale přeruší můj na stole ležící telefon s oznámením nové zprávy.

dnešek platí, že?

Dominik, kdo jiný než Dominik. Věc co mě ale právě zaráží mnohem víc, je to, že jsem zapomněla. Úplně jsem naše dnešní setkání vytěsnila z hlavy. Vůbec se mi tam nechce. Chtěla jsem dneska klid a hlavně se vážně necítím na návštěvu nějakého podniku. Necítím se na to jít mezi lidi.

Mé zírání na jeho zprávu přeruší příchozí hovor. Dominik C.

Evidentně ho znepokojovalo to, že je na zprávě už asi 3 minuty zobrazeno a nemá žádnou odpověď. Zhluboka se nadechnu a hovor přijmu.

,,Ano?" špitnu.

,,Jseš v pohodě?" otáže se zmateně.

To je otázka... Nejsem, ale co ti mám říct? Mám ti začít vykládat co mám v hlavě? Ne, přesně proto raději řeknu, že jsem v pořádku.

,,Jo, proč bych neměla být?" zeptám se hloupě a ještě k tomu lžu. Milosrdná lež, tak bych to nazvala.

,,No já nevim - neodepisuješ a zníš ňák divně."

,,Jsem v pořádku."

,,A platí teda ten dnešek?" zeptá se už s větším nadšením v hlase. Zato já zním pořád otráveně.

,,No," začnu ale Dominik mě pohotově přeruší.

,,Nechceš se z toho doufám zase vymluvit, že ne?" tentokrát zní celkem přísně. A přísahala bych, že má určitě nakrčené obočí.

,,Ne, ale vlastně ano." odpovím mu zmateně.

,,Marie..." vydechne. ,,Proč?" doplní.

,,Nemám náladu."

,,Ale notak, pojď." řekne trochu jemněji. Dominiku, já bych i ráda šla, ale nerada bych aby se stalo něco, co se stát nemá. A cítím, že dneska je přesně ten den, kdy by se to bohužel stát mohlo.

,,Když já nevím." zamumlám stále nerozhodně. Nakonec mě ale stejně přemluví a já na to s myšlenkami typu 'je to jen večeře, kde budeme řešit tu grafiku, co pro něj dělám' kývnu.

...

Jsem hluboko ve svých myšlenkách, ale jakmile trolejbus oznámí mou zastávku zpozorním a záhy vystoupím. Nacházím se jen kousek od Caffetterie, kde se mám dnes opět sejít s Dominikem. Nakonec mě totiž přemluvil. Nemám z toho ale dobrý pocit. Není mi dneska úplně nejlíp a sužují mě myšlenky s těmi nejčernějšími scénáři, co by dnes mohlo stát.