Stále v procesu [Dream SMP]

5.....

„No tak fajn, když si to tak chceš myslet." Ustoupím mu. Napadne mě, si udělat nějaký lektvar, aby se to rychleji zahojilo. Postavím se na nohy, když si uvědomím, jaká je to blbost. Ihned mi tělem projede bolest, začínající u rány. Syknu. Rychle vykročím vpřed, jednou rukou se chytím za židli a tu druhou obmotám okolo hrudi. Víčka pevně stisknu k sobě, jak čekám, než to odezní.

Okamžitě vstanu a chytnu ho. Vezmu ho nakonec do náruče opatrně a položím do postele. ,,Lež"

„Já- díky." Dostanu ze sebe. Bolest začne pomalu odeznívat. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Normálně se rána po šípu zpravila do pár hodin, maximálně do dnu, ale po několika hodinách šlo normálně fungovat. Nejspíš canonická smrt funguje úplně jinak. Sáhnu si ještě jednou na hruď, když si uvědomím, že tam cítím i něco jiného. „Ty jsi mi to převázal?" Podivím se.

,,Ano a vyměnil za čisté a nezničené oblečení. Omlouvám se, že jsem ti tu kramoval" podrbu se a odtáhnu. Protože jsem byl částečně skloněn nad ním. Narovnám se, vážně se za to viním

„Ne, to je v pohodě. Jen tohle obvykle musím dělat sám, tak mě to překvapilo." Znovu pohlédnu na svou ruku. Na tohle si budu muset zvyknout. „Divím se, že jsem tu vůbec nějaké obvazy měl, málokdy se stane, že jsou rány potřeba obvázat. Jsou tedy určité případy. Ale rány se normálně hoďku na to zase spraví, tak to není nutné."

,,Techno mi vysvětlil, že Canon život, když ztratíš může to trvat klidně více hodin až několik dní, pokud si vzpomínám dobře." Zamyslím se a snažím nemyslet na to, co se stalo. Vždy mě bodne u srdce, když na to pomyslím

Znuděně vydechnu. Rozhodně se mi tu nechce trčet dny. Nebaví mě sedět jen na jednom místě, kde nemůžu nic dělat. „Nešlo by tomu dopomoct lektvary? Zrovna Canon životy jsem nikdy moc nezkoumal, tak nevím, zda by to vůbec mohlo fungovat."

,,Můžeme to zkusit, ale lektvary mi moc nejdou a nezajímal se o ně, takže snad budeš mít nějaký na regeneraci."

„Lektvary mi došly. Proto jsem na ně potřeboval ty přísady, co jsou v mé tašce." Podíval se do rohu místnosti. Nejsem si jistý, zda budu schopný se tam dostat. „Na boku místnosti, pod kobercem, jsou tajné schody dolů. Ty vedou do místnosti kde mám věci k vaření lektvarů. Vařič, lahvičky i vodu. Zbytek je tady v tašce. Můžu klidně udělat ty, co jsou potřeba."

,,Odnesu tě tam a podle pokynů, to udělám. Ano?" Kouknu na něho a upravím si triko. ,,Sám se tam nedostaneš" dodám a poupravím si trochu vlasy

Znervózním. „Pokyny ti klidně dám, ale jak mě tam chceš odnést?"

,,Pochybuji, že tam budeš mít cestu na několik bloků, jako širokou. Tak jedině odnést ve stylu na koníčka. Jinak bych tě nesl v náruči. Nic jiného nám nezbývá, a abys chodil sám, tak to fakt ne

Po chvíli přikývnu. „Tak jo. Můžeme to zkusit." Opatrně se posadím a pak zase přehodím nohy dolů z postele.

Kleknu si před něho a nechám ho opatrně nasednout

Když si přede mě klekne, opatrně ho chytnu mezi krkem a rameny. Poté úplně zesednu a přidržím se o něj. „Nejsem na to moc těžký?" Znejistím.

Chytnu ho pod zadkem, aby nespadl mi.. narovnám se s ním opatrně. ,,Ne, dobrý.. jsi lehký" kouknu na něho. Usměji se na něho

Lehce přikývnu. „Tak jo. Jdem teď dolů?"

,,Jo, doufám že tam nemáš žebřík, ale schody. Jinak to bude ještě větší sranda

Pousměju se. „Ne to ne, jsou tam normální schody."