Prach (1.verze)

25. kapitola

Uslyšeli jsme kroky. Scott ještě nezavřel dveře, takže jsme v momentě hupsli zpátky do tunelu. Scott přivřel dveře na malinkou škvírku, takže jsme jen tak viděli, kdo jde kolem - tedy Scott viděl. Já si všimla jenom okopaných bagančat a tím jsem skončila. Osoba se zastavila přímo před dveřmi. Najednou jsem si připadala, jako bych tam stála nahá a neskrývaly mne žádné dveře ani zeď. Osoba po pár vteřinách odešla s dalším návalem ozvěny jejích kroků. Já i Scott jsme si oddechli. Vyčkali jsme ještě chvíli, abychom měli jistotu, že je dotyčný pryč. Pak jsme vylezli zpátky na chodbu.

„To bylo o fous." Sdělila jsem mu. Scott jen pokývl hlavou, jakoby věděl, že chci říct ještě něco dalšího. Vyčkával. „Meh. Já jen... potřebovala bych..." nemohla jsem se za boha vymáčknout.

„Jít za Fritzem?" konstatoval Scott s odměřeným hlasem. Vůči Raymondovi byl velice zaujatý což mne fascinovalo. Pak mi věnoval jeden velice zvláštní pohled. Prosebný. U Scotta Mitchella velice neobvyklá věc. Už jsem nad tím chtěla mávnout rukou a odejít, taky jsem se na Scotta povzbudivě usmála a udělala pár kroků kupředu, když v tu chvíli se jeho ruka ovinula kolem mého zápěstí a zastavila mne tak v chůzi. Otočila jsem se na něj. Ve tváři měl zvláštní výraz, ještě zvláštnější než ta nevyslovená prosba předtím. Pousmála jsem se na něj. Být někde jinde bylo by to romantické, ale vlastně, bylo to i tady, na sebevražedné misi.

I přestože byl Scott skoro o hlavu vyšší než já, najednou mi přišel hrozně maličký. Otevřel pusu a hned ji zavřel, jakoby nemohl najít ta správná slova. Kousal se do rtu, pohled sklopený k zemi. Podíval se mi do očí, druhou rukou mi za ucho zastrčil zatoulaný pramen vlasů. Rty se mu zkroutily do úsměvu. Jeho hnědé oči na mne koukaly, jako bych byla ten nejzajímavější objekt v místnosti. Ruku nechal na mé tváři a naklonil se ke mně trochu blíž, v první chvíli jsem si myslela, že mne políbí, ale zastavil se od mého obličeje dobrých deset centimetrů, tak aby mi dobře viděl do očí. Na moment zavřel oči a nadechl se a vydechl. Já byla velice vyvedená z míry. Ta dvě slova, co řekl po tom byla jako rajská hudba. Utkvěla mi v hlavě a pořád se opakovala do kolečka. „Miluju tě." Řekl.

Moje první reakce byla, že jsem na něj zírala s pootevřenou pusou, neschopna slova. A pak ze sebe vypravila větu: „Já tě taky miluju." Vyhrkla jsem. Moje druhá reakce byla, že jsem mu skočila kolem krku a nepřestávala ho líbat.

„No ty vole." Zanadával kdosi. Odlepila jsem se od Scotta a zírala do známé tváře.

„Jordano." Vydechla jsem a vyjeveně na ni koukala. Obě dvě jsme se zřejmě tvářily dost podobně, jako sůvy. Jenom Scott se mírně uchechtl, z pohledu na Jordanu.

„Čekala jsem ledacos, ale rozhodně ne to, žena tebe narazím po dvou dnech - což by bylo ještě v pohodě - jak se tu muchluješ s ním." Prstem ukázala na Scotta. Najednou jsem si uvědomila, co by nás mohla stát tahle chvilka nepozornosti, kdyby Jordana byla někdo jiný. Polil mne stud.

„Copak se, se mnou muchlovat nemůže?" Scott mne v odpovědi předběhl, a byl to zase ten starý Scott, ne ten, který mi tu narovinu vybalil, co ke mně cítí. Miluju tě, znělo mi v hlavě.

„Kdybych jí v tom mohla zabránit, udělala bych to hned." Ucedila Jordana skrz zaťaté zuby.

„Což nemůžeš, protože Misha je svéprávná, na rozdíl od někoho." Odvětil Scott s jízlivostí, s níž mluvil jedině s Neadrsem nebo s Jordanou.

„Hej vy dva!" okřikla jsem je. „Přestaňte se laskavě bavit, jako bych tu nebyla, jo?" musela jsem se bránit, jinak by se asi sežrali za živa. Bohužel to vypadalo, že mne úplně ignorovali, zírali na sebe a ani jeden z nich neucukl pohledem. Protočila jsem oči v sloup. Tohle bylo, jako v mateřské školce. „Prosím!" zaúpěla jsem.