Prach (1.verze)

22. kapitola

Fritz se mne ptal na desítky různých otázek. Napřed byl v šoku, když jsem mu oznámila, že jsem to já, pak byl trochu naštvaný, co jsme to provedli a nakonec se zdál být ani ne tak smutný nebo něco takového spíš starostlivý.Bylo to zvláštní slyšet Fritze mluvit starostlivým hlasem - i když tak mluvil skoro pořád - jelikož se mnou už delší dobu takhle nikdo nemluvil, až na Scotta, ale to se nepočítá.

Obrátila jsem oči vzhůru nad tím, jak mi pomalu ani nenechal prostor k tomu, abych mu mohla odpovídat.

"Pane Fritzi. Jsme v pořádku, oba dva." Přerušila jsem ho.

"Opravdu?"

"Ano."

"To jsem si oddechl." Vážně zněl, že si oddechuje.

"Můžu se vás na něco zeptat?"

"Zajisté." Roztřeseně jsem svírala v ruce fotku a věnovala Scottovi sedícímu na mé posteli vyděšený pohled. Významně se na mne podíval, sám tak trochu netušil, o co tu jde. Nadechla jsem se.

"Proč jsem vaše číslo našla v mámině nočním stolku napsané na fotce, kde je se mnou vyfocená?" vyhrkla jsem tu otázku, jak nejrychleji jsem mohla. V telefonu jsem slyšela jen Fritzovo oddechování. I přesto, že jsem s ním mluvila po telefonu, jsem věděla, že znejistěl.

"Znal jsem tvou mámu." Odvětil prostě.

"To mi nepřijde, jako pádný důvod proč by měla vaše číslo na odtržené fotce v nočním stolku." Pokračovala jsem.

"Znal jsem i tvého tátu, i tebe. Na té druhé půlce, na té odtržené jsem totiž já." Dodal. Klepala se mi kolena a tak jsem přešla k posteli a sedla si vedle Scotta. Mlčky mne chytil za ruku.

"Ale jak - " začala jsem větu, Fritz mne však přerušil.

"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o své ženě a dceři?"

"Hm."

"Tak na té druhé půlce fotky jsem já a moje žena a dcera. Na tom kousku té fotky, který máš, jsi ty a tvoje máma, moje sestra." Ztuhla jsem.

"Moje máma byla vaše sestra?" snažila jsem se co nejlépe volit slova. To proto mi Fritz přišel matně povědomí.

"Ano."

"Ale vy jste příjmením Fritz, to vůbec není ruský a mámino dívčí jméno bylo ruský. A to samé mohu říct o vašem křestním jménu." Nechtěla jsem tomu věřit, nemohla jsem. Ta představa, že bych měla strýčka, mne děsila, ale dávalo by smysl proč se ke mně Fritz tak choval.

"To kvůli Zaytsevové. Jako první šla po mně, vystudoval jsem medicínu dřív než tvá matka, to proto po mě šla. A pak po tvé matce. Po Aně, říkal jsem jí, ať udělá to samé, ať se z Moskvy i s rodinou přestěhuje za mnou do Vídně, ale nechtěla. Aňa si myslela, že se když bude Zaytsevové chvíli odporovat přestane s tím. Bohužel." V tónu jeho hlasu bylo něco zvláštního. Vůbec jsem v něm neslyšela smutek ani nic takového, spíš jen ujišťující podtón, že je to všechno pravda.

"Máma při té autonehodě neumřela, že ne?" vypadlo ze mne dřív, než jsem ta slova mohla zadržet. Scott stiskl mou ruku, zřejmě si myslel, že je to jenom jakýsi poslední výkřik do tmy. Já si tím však byla stoprocentně jistá.

"Máš pravdu. Není mrtvá, ona určitě ne, to samé však nemohu zajistit u tvého otce. On byl dobrý chlap, ale Zaytsevové by byl v jejím plánu na ovládnutí světa k ničemu. Tvoje máma, moje sestra, Aňa je naživu, naživu je jen protože má něco, co Zaytsevová potřebuje. Roky výzkumu biologických zbraní a to je něco po čem Zaytsevová dychtí. Misho, jestli chceš ještě někdy mámu vidět živou, musíš ty a tvůj kamarád odstranit Zaytsevovou. Aňu znám, ona není člověk, který by někomu jen tak lehko předal takové tajemství. Chápeš, co před tebou leží?" Fritzův, chci říct strejdův, hlas zněl v telefonu velice vážně a pravdivě.