Prach (1.verze)

11. kapitola

Na chodbě zavrzala podlaha a já i Scott jsme zkoprněli. Pohledem jsem zabrouzdala ke dveřím, byly pootevřené. Klidně se tam teď mohla procházet Zaytsevová a to by znamenalo jistý velký problém.

"Asi bychom měli jít." Odtušila jsem tichounce. Scott přikývl. Mlčky mne obešel a sám vyrazil z dveří. Zastavil se na prahu a rozhlédl se po chodbě.

"Vzduch je čistý. Nikdo tu není." Významně jsem se na něj podívala a uctivě přitiskla svazek papírů k hrudi. "Ehm… tak asi zatím." Zamumlal Scott.

"Jo jasně. Tak zatím." Mluvila jsem do země a nechala Scotta odejít do tmy. Sama jsem se začala loudat k pokoji a koupelnu jsem nechala ledabyle otevřenou. Šla jsem opravdu hodně pomalu, ještě se mi tam nechtělo, ale hned jakmile jsem za sebou uslyšela další zavrzání podlahy, přidala jsem do kroku a po paměti jsem si to teď už rychleji šinula k pokoji.

Když jsem se pokoušela o neslyšné otevření dveří pokoje, které snad nebylo možné, přísahala bych, že jsem viděla, jak se podél stěny mihl nějaký stín postavy. Hned jak jsem byla v "bezpečí" našeho pokoje mohla jsem se malinko zklidnit. Jordana tiše chrápala ze spaní a já byla strašně ráda, že mi takhle může dát najevo svou přítomnost. Bez dalšího otálení jsem si rychle zalezla do studené postele a papíry schovala pod těžkou matraci na tvrdý dřevěný rošt. Pokusila jsem se zachumlat pod peřinu a snažit se nemyslet na to, že si stelu na možná usvědčujících dokumentech. Sotva jsem zavřela oči, už jsem nevěděla o světě.

Rychle jsem několikrát po sobě zamrkala, abych rozehnala poslední zbytky spánku. Otočila jsem se na bok tak, abych viděla na Jordaninu postel. Jord v ní neležela, takže nejspíš musela jít ven, jelikož jsem žádné známky její přítomnosti nezaznamenala. Pomalu jsem začala vylézat z postele a nějak mi bylo divné, že zde vládne ještě větší ticho než kdy jindy. Jordana opravdu v pokoji nebyla a tak jsem vyšla na chodbu. Vůbec nikoho jsem tam nepostřehla. Tady bylo docela normální, že chodby byly docela liduprázdné, ale přišlo mi, že může být tak poledne a to tu většinou nějaké lidi potkávám i když ne moc. Nejdivnější na tom všem však bylo to, jak měly všechny pokoje dveře dokořán. Podezřele jsem opustila práh vlastního pokoje a opatrně jsem nakoukla do několika z nich. Všechny vypadaly, jako kdyby se někdo rychle sbalil a utekl. Věci se válely po podlaze a postele byly neustlané.

Začala jsem sebe samu podezřívat, že jsem zaspala únos mimozemšťanů, ale pravda mě skoro okamžitě praštila do tváře - Zaytsevová přeci vyhlásila školu od sedmi ráno a teď muselo být minimálně devět. Ale stejně mi to bylo divné, že to tu vypadá takhle skoro až děsivě.

Moc jsem toho teď udělat nemohla, ale to, co jsem udělat mohla, jsem taky udělala. Šla jsem se podívat do jídelny. Vykračování takhle tíživě tichým Sarkišninem rozhodně nebylo nic příjemného, normálně sice vypadala skoro stejně, ale teď to bylo víc než děsivé a únos mimozemšťany mi začal připadat jako ta více možná záležitost.

Zastavila jsem se až nad schody, které stály přímo naproti obřím dveřím a tím pádem i naproti nástěnným hodinám. I když ony ty hodiny vlastně nástěnné ani nebyly tedy, alespoň myslím, přišly mi totiž jakoby, byly vytesané do zdi, což je i docela možné. Jenže při bližším pohledu na ně, abych zjistila kolik je vůbec hodin, jsem se zděsila. Napřed tak podivně opuštěné pokoje a teď tohle, hodinám totiž chyběly obě ručičky, takže jen tak opuštěně visely na zdi. Tohle mi přišlo nějak moc bláznivé a děsivé.

Najednou se mi přestalo chtít jít do jídelny, snad ze strachu, že za tohle opravdu můžou mimozemšťané a čekají tam na mne. Tiše a pomalu jsem se vracela do chodby s pokoji. Nevěděla jsem, co teď a tak jsem se nevědomky rozešla do koupelny. Byla to asi ta největší blbost, co jsem mohla udělat, ale z ničeho nic mi přišla jako to nejbezpečnější místo na světě, nebo rovnou v celém vesmíru.