Prach (1.verze)

2. kapitola

Do nosu mi praštil zápach krve. Chtěla jsem se odvrátit, odejít odsud, ale pohled mi utkvěl na mrtvém těle ležící zkroucené na podlaze. Leželo v kaluži své vlastní krve, vlastně ležela, obličejem k zemi. Dlouhé černé vlasy jí splývaly kolem těla.

Odněkud z chodby se sem přiřítila nějaká z vychovatelek a opatrně se pokusila tělo otočit tak, aby jí bylo vidět do obličeje. Když se mi podařilo zahlédnout obličej mrtvé, bylo to, jako kdyby někdo zmáčknul tlačítko pauzy. Tu holku jsem znala, najisto. Snažila jsem se v paměti vydolovat odkud, ale to už se koupelna začala plnit lidmi a Jordana mi tahala za ruku pryč.

Nebyla jsem schopna se hýbat; celý svět, jakoby se najednou splasknul na ten jeden jediný moment, kdy jsem viděla mrtvé do obličeje. A najednou mi to došlo, odkud ji znám. Vzpomínka, kterou jsem se snažila dva roky potlačovat.

"Jsi celá bílá." Konstatovala Jordana. Nějak jsem ji nevnímala a nechala jsem se pouze táhnout do pokoje.

Seděla jsem na posteli a mrtvě zírala do zdi. Jordana někam zmizela a já si každou chvílí myslela, že se sesypu na milion malých kousíčků. Lehla jsem si a pokusila se usnout. Vír myšlenek mi však nedovolil mít aspoň trochu pokojný spánek.

"Co to je za blbost?!" křičela jsem. "To se nemohlo stát!" Ale bylo to tak. Má kamarádka byla mrtvá, má nejlepší kamarádka. Umřela s rodiči při pádu letadla. Nikdo její tělo nenašel.

Až dnes… Ona neumřela, do dnes. Byla živá. Rodiče jí umřeli, stejně jako mně, a jí vzali na Sarkišnin. Mohla jsem se tu s ní potkat. Všechno by mohlo být lepší. Kdybych ji neviděla, jak…

Bylo mi do breku. Z toho snu. Byl děsivý, ale pravdivý. Má nejlepší kamarádka žila dva roky tady v tom blázinci. Já se musela smířit s tím, že je mrtvá, ale tehdy to bylo daleko míň bolestnější než teď. Tehdy jsem jí neviděla v kaluži krve, v koupelně nějakého vězení.

Zadívala jsem na druhou stranu pokoje. Jordana byla zachumlaná v dece a pokojně oddechovala. Vzdala jsem všechny naděje na to, že by se mi povedlo usnout a raději jsem se šla projít.

Stála jsem před dveřmi a naprosto automaticky vyšla ke koupelně. Čekala jsem, že zase uvidím kaluž krve s mrtvým tělem, ale koupelna vypadala naprosto "čistě". Jakoby se v ní nikdy nic takového nestalo. Svezla jsem se na studenou podlahu a očima těkala kolem sebe. Čekala jsem, že odněkud z rohu vyskočí Zaytsevová a odvede mi odsud někam do mučírny (kterou tu nejspíš opravdu mají). Jenže se nic nedělo, koupelnu ovládalo mrtvolné ticho, tak tíživé až mi z něj naskakoval mráz po zádech.

Najednou se podivně ochladilo; velké zrcadlo, které viselo nad umyvadly, zahalila mlha. Okamžitě jsem se postavila a vyběhla ke dveřím, tohle se mi vůbec nelíbilo. Než jsem se však stihla ke dveřím dostat zabouchly se, vzala jsem za kliku a pokoušela se s ní pohnout, nešlo to. Byla přimrzlá stejně, jako celé dveře. Ochladilo se tu natolik, až mi vlasy začala pokrývat jinovatka. Cloumala mnou zima a strach.

Ze sprchových hlavic ve sprchových koutech začala prýštit voda, která se měnila v krystalky ledu. Nevěděla jsem, co dělat, proto jsem se naprosto bezhlavě rozběhla a hned po dvou krocích jsem se natáhla na zledovatělé podlaze. Byla to hrůza, ale ještě větší byla potom, co jsem se otočila k zrcadlu. Velkými písmeny na něm stálo:ZMIZ!

 

Vytřeštila jsem oči a koukala, jak nápis pomalu mizí a v momentě ho nahrazuje jiný. Tentokrát psaný krví.

Dnes již jedna zemřela. Další budou následovat. Odejdeš-li, vše bude v pořádku a ty přežiješ. Zůstaneš-li ku smrti se svět obrátí.

Pamatuj si: krev je splátce!

Potůčky krve tekly až k umyvadlům, kde se měnily v červené rampouchy. Teď jsem na rudá písmena zírala ještě víc a neopatrně jsem ucouvla. Znovu mi podjely nohy a já se neobratně natáhla na podlaze. Ze stropu na mne začal pršet led v malých střípcích, které se mi chtě nechtě zapichovaly do kůže. Nemohla jsem nic dělat, jen si krýt hlavu a držet oči pevně zavřené.

Nezbylo mi nic jiného než doufat.

Dveře se s hlasitým půůf otevřely. Někdo vešel do koupelny. Má záchrana.