Prach (1.verze)

15. kapitola

Nedá se říct, že jsem utekla to ne, ale nechtěla jsem tam být. Nemohla jsem. Nemohla jsem se dívat na to, jak Jordana na Scotta začala ječet, proč jí to celý nehodlal říct dřív. U toho jsem opravdu být nemohla. Křičeli tam na sebe; skoro jakoby se ta situace, kterou Scott zmiňoval hned po tom, co nám dořekl to, co se vlastně stalo, opakovala.

Nevěděla jsem kam jít, tak jsem se prostě sebrala a šla k dalšímu nebo spíš poslednímu člověku, kterému tady můžu aspoň trochu věřit. U dveří do Fritzovi "ordinace" jsem se trochu zasekla, ale pak jsem zalomcovala klikou a hlučně je otevřela. Fritz seděl za psacím stolem a vyjeveně si mě prohlédl.

"To jako vážně?" zeptal se smíchem. Dramaticky jsem protočila oči a sedla si na postel.

"Ne jako vážně, opravdu vážně." Odsekla jsem drze.

"Tak, co se děje?"

"Nic." Odpověděla jsem prostě bez špetky zájmu.

"Něco se dít musí, sem moc lidí dobrovolně nechodí." Snažil se o vtip, ale moc mu to nešlo. Místností prosáklo tíživé ticho. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. "Misho, no tak co je?" ptal se starostlivě. Podívala jsem se mu do očí a hned jsem se odvrátila, když jsem mu v nich zahlédla opravdovou starost. Ale nedokázala jsem mluvit, zaprvé bych se nejspíš rozbrečela, kdybych něco řekla, a za druhé nevím, jak bych svou odpověď měla formulovat. "Misho, sakra nechovej se jako sobec." Nařkl mne Fritz.

"Já se nechovám jako sobec!" odsekla jsem příkře. "To ta holka, co chtěla po Scottovi, aby ji zastřelil. To bylo sobectví, to že se pa sama před ním odpráskla a…" začala jsem motat páté přes deváté; v očích jsem ucítila slzy a začala jsem horečně mrkat, abych je rozehnala.

"Jistě. Ale to není jediná věc, která tě trápí, co?" nedal se. Najednou jsem mu chtěla všechno říct, hlavně to, že plně nedůvěřuju Scottovi. Nadechla jsem se, byla jsem odhodlána mu to říct.

"Myslíte, že by tu někdo mohl pracovat pro Zaytsevovou? Jako sledovat lidi a tak." Nechtěla jsem přímo specifikovat nějakého člověka.

"Tady? Tady za nabídku života zradíš i svého nejlepšího přítele." Z Fritzových slov mě zamrazilo, ale skládanka se začala dávat dohromady. Možná, proto Zaytsevová nikdy Scotta na Trest neposlala, ale co v tom případě Jordana? Ta už je tady taky hodnou dobu.

"Vážně?" zeptala jsem, abych se ujistila. Fritz pokývl hlavou. Tohle se mi přestávalo líbit. Už jsem si opravdu začínala myslet, že mi Scott lhal. Při té myšlence mě píchlo u srdce. Zrovna, když jsem ho začínala mít vážně ráda. V očích jsem cítila další nával slz, ale věděla, že tyhle jen tak nezastavím. "Máte sprchu?" vyhrkla jsem v rychlosti a hned střelila pohledem jinam.

"Mám." Řekl a ukázal na dveře na protější zdi. Pokusila jsem se na něj pousmát, ale vylezl z toho akorát nepatrný pohyb koutky. Zvedla jsem se z postele a šouravým krokem došla ke dveřím a otevřela je. Zaplula jsem do místnosti a opřela se o umyvadlo. Z očí mi začaly téct slzy, podívala jsem se do zrcadla, které viselo nad umyvadlem. Vypadala jsem jinak, zničeně.

Utřela jsem si hřbetem ruky oči a zamkla dveře klíčem, který byl v zámku. Pak jsem pohledem zkontrolovala celou koupelnu. Přes sprchový kout bylo hozeno několik ručníků, které vypadaly čistě a vypraně. Bezmyšlenkovitě jsem si sundala oblečení a vlezla si do sprchy, kde jsem na sebe pustila proud horké vody. Pocítila jsem menší úlevu. Ale opravdu jen menší.

Pořád jsem cítila, jak mi tečou slzy, nemohla jsem je zastavit. Byla jsem vděčná, že mi tekly jen slzy, že jsem nevzlykala, že se dokážu ovládat i když vím, že kluk, kterému jsem věřila mě zradil. Dvakrát.