Prach (1.verze)

26. kapitola

Trpělivě jsem seděla na židli a dál Zaytsevovou sledovala. Byla jsem i klidná, i když bych měla zuřit, necítila jsem to tak. Uvnitř mne bylo prázdno, už nebylo nic, co bych mohla víc zničit. Život se mi už nemohl víc rozpadnout. Už ne.

„Kéž by mé vlastní dítě bylo jako ty. Jsi, odhodlaná Misho, je to vidět." Řekla Zaytsevová skoro pyšně. Jakoby mne chválila.

„Vy máte dítě?" zeptala jsem se naprosto neutrálním hlasem bez jakéhokoliv tónu, hlesem, který mě samotné zněl cize.

„Zajisté. Vlastně ji znáš." Podívala jsem se jí do očí. Na jednu maličkou chviličku jsem v očích Zaytsevové zahlédla záblesk stesku. Nebo to tak aspoň vypadalo. Přemítala jsem, kdo by to mohl být. Když ji znám.

Ji. Jediná holka, o které jsem spolehlivě mohla říct, že ji znám, byla...

Jordana.

Trhla jsem sebou na židli.

„To je nemožný! Jordana s vámi nemůže mít nic společného!" vyštěkla jsem.

„Bohužel máš pravdu. Až na to, že ty a Neadrs jste jediný, kdo o tom ví. Od teď." Tohle mi nešlo do hlavy, určitě si ze mne musela dělat srandu, musela, musela, musela.

„To nemůže být pravda." Řekla jsem tiše a dívala se na své ruce. Pak jsem pohledem střelila po Neadrsovi. Nervózně sáhl do kapsy a s něčím si hrál, určitě s Jordaniným přívěskem. Cítil se provinile, že ukradl něco, co patřilo dceři Zaytsevové.

„Ale je."

„Takže to znamená, že jste přinutila k sebevraždě své vlastní dítě. Že jste zabila Jordaninu sestru Mary!" vykřikla jsem v neskrývaném šoku z toho objevu. Postavila jsem se tak ukvapeně, že jsem málem převrhla židli, na níž jsem seděla.

„Mary nebyla moje dcera. Byla to Jordanina nevlastní sestra, což ona sama nevěděla. A nikdo jí to říkat nebude, jinak bude pikat." Odsekla už svým typickým příkrým tónem.

„Tak proč?" dožadovala jsem se odpovědi.

„Protože muž, který se prohlašoval za mého manžela, mne sprostě podvedl a rozhodl se mít další dítě s nějakou děvkou od vedle!" Zaytsevová se rozlítila. Dřepla jsem si zase zpátky na židli, jelikož mne její slova skoro smetla na zadek. I Neadrs před ní ucouvl.

„Ale to neznamenalo, že jste ji musela nechat se zabít." Vyhrkla jsem na obranu dívky, kterou jsem v životě neviděla - ta fotka se nepočítá - a slyšela o ní jen jednou.

„Už se o tom dál bavit nebudu Hoernerová. A pokud předpokládám dobře, máš nějaký úkol, nebo si to s tvou drahou matinkou ještě rozmyslím." Ucedila skrz zaťaté zuby. „A ty." Mrskla pohledem po Neadrsovi, „Jí vrať tu pistoli, třeba ji bude potřebovat."

Neadrs, i když neochotně, mi předal Glock a já si ho zasunula zpátky za pas kalhot. Zastudil mne na kůži.

„Asi bych měla vypadnout." Konstatovala jsem úkosem. Zaytsevová povytáhla obočí a zadívala se na mne tvrdým pohledem. Pokývla hlavou.

„To bys měla, Misho. Přeci jen nikdy nevíš, kde se nachází tvůj kámen úrazu." Její slova mne zamrazila. Nesnášela jsem, když mají padouši vždycky pravdu.

„Jen mi řekněte, proč nechcete vědět nic o tom, co nás sem přivedlo zpátky a co jsme plánovali?" zeptala jsem se. Zaytsevová se uculila.

„Protože se na určité věci chci zeptat někoho jiného." Usmívala se. Zatnula jsem zuby a rozhodně jí hleděla do očí. Měla jsem sto chutí říct Zaytsevové něco moc ošklivého, ale cokoliv bych řekla, by znamenalo, že tahle dohoda padá a já přijdu o úplně všechno, možná i o život. Odešla jsem z její pracovny a nechala tam jak Zaytsevovou tak Neadrse. Chtěla jsem být, co nejrychleji pryč. Jen jsem nevěděla, kam mohu jít. Rozběhla jsem se všemožnými zákoutími, nemohla jsem zůstat na místě. Břicho se mi zase rozbolelo, ale rozhodně to nebolelo tolik, jako všechno ostatní.