Prach (1.verze)

18. kapitola

V první chvíli jsem myslela, že je po mně, ale když jsem otevřela do teď pevně zavřené oči, viděla jsem přesně to, co před chvílí, žádné světlo na konci tunelu, žádná tma. Kulka, která se odrazila od kovo betonového sloupu s cinknutím dopadla na zem. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: Scott mě nezabil. On to dokázal, všechno je v pořádku.

Od momentu, co Scott vystřelil, neuběhla ani vteřina a my pomalu přicházeli o moment překvapení. Jednala jsem zbrkle a neuváženě, ale bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Zvedla jsem se ze schouleného sedu a překonala vzdálenost, která mě dělila od Scotta. Vytrhla jsem mu pistoli z ruky a začala bez rozmyslu střílet na Zaytsevovou a Neadrse. Všechno mi připadalo hrozně zpomalené, to jak náboje létaly z ústí pistole, jak se všichni podivně pomalu pohybovali, ale ten pocit přešel ve chvíli, kdy jsem vystřílela zásobník.

Teď to byl Scott, kdo jednal. Pevně mě chytil za zápěstí a táhl mě za sebou. Oddaně jsem běžela za ním. Nevěděla jsem, jak moc je Zaytsevová vyvedená z míry, ale vypadalo, že hodně a pokud byl Scott jediný, kdo měl zbraň, bylo všechno v celku v pohodě. Prozatím.

Vedl nás k tomu jedinému průlezu, kterým se sem dá dostat. Chtěla jsem zpomalit, zastavit, vrátit se k hodinám, ale Scott měl vlastní plán a já mu musela věřit. Scott zpomalil a za klusu se na mne otočil.

"Je tu trochu prudší stoupání, dá se odsud dostat nahoru, ale jde to těžko. Proto nám připadalo, že je tu jen plochá zeď, když jsme se sem dostali." Ohlásil. Přikývla jsem. A měl pravdu až na to, že to stoupání nebylo jenom trochuprudší, ono bylo hodně prudší. Vlastně to byla jenom trochu nahnutá, jinak zcela rovná zeď. Ale díky tomu, že byla z kamene, se bylo aspoň čeho zachytit a Scott se mi snažil pomáhat. Bylo to hrozné, protože se celým tím obrovským prostorem rozléhalo naprosté ticho a jediné, co jsem slyšela, byl můj vlastní přerývavý dech.

Najednou Scott mou ruku pustil. V prvním momentu jsem si myslela, že neudržím rovnováhu a spadnu dolů a v druhém už mě Scott znovu pevně držel až na to, že teď mě vytáhl z průlezu. Venku byla tma.

Vyčerpaně jsem mu padla do náruče a zaúpěla. "Scotte." Vydechla jsem. Omluvně se na mne podíval.

"Už jenom kousek slibuju." Pronesl skoro s jistotou. Chtěl mi dát tu trochu naděje, co mohl.

Teprve teď mi došlo, že na zemi už neleží sníh. To je to opravdu tak dlouhá doba, co jsem byla naposledy venku? Zřejmě ano. Vzala jsem Scotta za ruku a nechala se jím vést. Bolelo mě celé tělo, od toho, jak jsem schytala několik ran od Neadrse. Doufám, že jsem ho trefila.

Utíkali jsme podél stěn, co nejblíž, aby nás nebylo vidět z oken. Až teď na mne začalo všechno doléhat. Všechno to vyčerpání, bolest, zoufalství, prostě všechno. Nohy mi začínaly ochabovat a jediné, co jsem chtěla udělat, bylo lehnout si, usnout a už se nikdy neprobudit. Ale copak jsem mohla? Ne.

"Jak daleko ještě?" zasýpala jsem.

"Kousíček." Odvětil Scott. Ale mě to i tak připadalo, jako nekonečná vzdálenost a tím pádem nekonečná muka.

Běželi jsme ještě úctyhodný kus kolem budovy, než jsme definitivně zastavili.

"Co tady-" začala jsem, ale Scott mě přerušil.

"Potichu. Stačí, až budu startovat auto." Zašeptal, zřejmě nám tady hrozilo nebezpečí. Přesněji řečeno větší nebezpečí než ve většině Sarkišninu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a v ten moment mi došlo, že tady jsem ještě nikdy nebyla. Tohle byla úplně jiná strana budovy, ani krajina, na níž jsem se dívala, mi nepřipadala nijak známá. Loupla jsem pohledem po Scottovi, co má sakra za lubem? Stačilo, jaký šok mi udělal tím náhlým útěkem a teď mluvil něco a autu. Ale pokud s tím autem měl pravdu a umí řídit, neměl by být zbytek útěku nijak složitý. Trochu se mi ulevilo.

Scott pustil mou ruku a tiše našlapoval kolem zdi. Zastavil se na rohu a pomalu vykoukl. Zamával prsty na znamení toho, že můžu pomalu za ním. Mezitím za roh zaplul celý. Snažila jsem se ho, co nejrychleji doběhnout, ale jakmile jsem vylezla za roh, naskytnutý pohled mi vyrazil dech.

Byla tam hotová vojenská základna. Všude samé vybavení a nikde nikdo. Srdce mi vynechalo jeden úder.

"Tak jdeš nebo tam budeš jen tak stát?" houkl Scott z druhé strany areálu. Odemykal tam černý terénní Jeep. Rozběhla jsem se k němu se stále nevěřícným výrazem v tváři. To ho vcelku rozesmálo. "Neboj se, řídit umím." Prohlásil rozhodně, jakoby mi četl myšlenky.

"Scotte, tohle není sranda-" znovu mě nenechal doříct větu.

"Sedni si a chvíli počkej." Nakázal mi s teď už přísným výrazem. Poslechla jsem ho a otevřela dveře u spolujezdce. Pohodlí sedadla jsem uvítala s radostí. Po takové době něco pohodlnějšího než rozvrzaná postel. Z okýnka jsem pozorovala, jak Scott vešel do budovy a o dvě minuty později z ní vyšel s batohem v ruce. Ztuhla jsem. Než se rozešel k autu, pozorně se podíval po okolí. Když usoudil, že nám nic nehrozí, rozběhl se.

Na vteřinu jsem zavřela oči a pokusila si to v hlavě urovnat. Dveře cvakly poprvé a já vydechla, dveře cvakly podruhé a já otevřela oči. Scottovi hnědé oči mě sledovaly s neskrývaným zájmem.

"Vážně?" zeptala jsem se tiše.

"Jo." Odpověděl. Hodil batoh na zadní sedačky a otočil klíčkem v zapalování. Rádio zašumělo a Scott ho okamžitě vypnul. Vypadal, že už chce odjet, ale stále ze mne nespouštěl pohled. Skoro mi přišlo, že má strach, abych se teď nerozsypala na milion malých kousíčků, jak jsem o tom uvažovala. Pohladil mne po tváři a přitáhl si mě blíž k sobě, aby mne mohl políbit. Nechala jsem se. "Jsem rád, že jsi v pořádku." Zašeptal mi do rtů. Odtáhl se a svou pozornost obrátil na volant. Připoutala jsem se pásy a opřela se do sedadla. Na rtech jsem stále cítila ty jeho.

Auto se rozjelo do temné noci. Scott zjevně věděl naprosto přesně, kudy má jet, skoro jakoby tudy jezdil už vícekrát, ale na zbytečné otázky jsem byla poněkud unavená. Sledovala jsem, jak se blížíme k hradbě, která Sarkišnin obepínala, jak hladce projíždíme bránou, aniž by si nás někdo všiml. Ve chvíli, kdy jsme nechali bránu a hradby Sarkišninu za sebou mi to přišlo až moc snadné. Čekala jsem, že na nás začnou z těch pár křoví, které tu byly střílet, ale nic. Rozechvěle jsem dál pozorovala okolí. Nic. A za to nic bych měla být vděčná.

Že bych Neadrsovi ublížila natolik, aby se námi Zaytsevová nezaobírala? Problesklo mi hlavou. Pak mi, ale na mysl přišla úplně jiná myšlenka.

"Sakra! A co Jordana?" bouchla jsem pěstí do okýnka.

"Bude v pohodě, ona to zvládne." Uklidňoval mě Scott.

"Jsi si tím vážně tak jistý?" nervozitou jsem se hryzala do rtu.

"Víceméně. Víš, tak trochu jsem se s ní domluvil. Protože, tu potřebujeme mít někoho, kdo je na naší straně a zároveň to umí hrát i na stranu nepřítele." Konstatoval a uvedl tak věci na pravou míru. Odpověděla jsem mu souhlasným zamručením.

Dál jsem se věnovala zkoumání noční krajiny kolem Sarkišninu.

"Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se asi tak po deseti minutách mlčení.

"Nevím. Možná deset hodin? Než se dostaneme na pořádnou silnici bude to trvat ještě hodně dlouho. Pak do Moskvy už je to celkem v pohodě."

"Aha." Zívla jsem. Byla jsem unavená a po chvíli drkotavé cesty po výmolech jsem usnula tvrdým a bezesným spánkem.