Prach (1.verze)

8. kapitola

Než jsem se Scotta stačila zeptat, co Zaytsevová ví, stihla se otočit na patě a ještě něco nám povědět. To jsem fakt potřebovala jako sůl.

"Málem bych zapomněla." Začala a na chvíli se odmlčela, každého z nás si změřila pohledem, opravdu každému člověku tady pohlédla do očí a to je nás - jich - tu asi osmdesát, když se podívala na mne, zlomyslně jí povyjel koutek rtů směrem do zlého úsměvu. "Chci vám oznámit, že dnes zahynuli další dva z našich řad. Bohužel to byli dva výjimeční chlapci, Gregory Anderwson a Allan Lonenlly. Je mi jich tak líto! Nejen proto, že byli jedni z posledních, co přijeli před dvěma týdny. Tak mi to mrzí, avšak jediný kdo tu z nově příchozích zůstal a stále nás doprovází v cestě životem je slečna Hoernerová. Teď už jsem vám doopravdy řekla vše, co jsem mohla." V krku se mi po jejích slovech udělal knedlík. Lidem v jídelně bylo zřejmě jedno, že vím o tom, jak na mne civí. Zaytsevová pomalu a zároveň děsně rychle mizela ze stupínku kamsi pryč a u našeho stolu se zjevil ten blonďatý kluk, co předtím seděl u stolu, kam šel Scott, když jsme přišli.

"Mitchelle, můžem už jít? Mám pocit, že musíme sehnat ještě pár lidí." Zahýkal blonďák. Scott protočil oči a vrhnul pro mě pohled "proč já?", musela jsem se lehce pousmát. Byl opravdu dost směšný. "Mitchelle, no ták!" blonďák začal přešlapovat na místě a vypadal dostatečně nervní.

"Nebo už jdu, Neadrsi." Odvětil sarkasticky Scott. Přiblížil se trochu blíž ke mně.

"Co ví?" vyhrkla jsem tiše.

"Přijď a zjistíš. Hm," změřil si Jordanu, která po něm stále vrhala vražedné pohledy, "a zvířátko vezmi s sebou, pokud bude chtít." Zasmál se a odešel s tím divným blonďatým klukem Neadrsem.

"Já nejsem žádný zvířátko, ty idiote!" vyštěkla naštvaně Jordana. Scott ji buď neslyšel, nebo ignoroval, protože se ani neohlédnul a zmizel ze dveří jídelny. Jordana vypadala, že by měla každou chvilku prasknout vzteky. Nenápadně jsem se ušklíbla, Scott ji dobře setřel. Ale musela jsem Jordaně omluvit za to dopoledne.

Chytla jsem ji za loket a otočila čelem k sobě. "Ehm… Jord já chtěla bych se ti omluvit za to ráno." Vzteklá grimasa začala pomalu opouštět její obličej a nahrazoval ji úsměv.

"Všechno v pohodě." Jordana se do mě zavěsila. "Víš co Misho?"

"Ne?" povytáhla jsem obočí v překvapivém výrazu.

"Možná že mám v pokoji ještě nějaký nepoužitý oblečení." Zajásala.

"To je dobře." A už jsem nás táhla z jídelny ven, ty divný výrazy koukající přímo na mě se mi vůbec nelíbily a jen mi připomínaly to, že jsem neprávem obviněna z další vraždy, teď dvojité.

.*. *. *. *.

Seděla jsem na studených kamenných schodech ve vstupní hale před velkými dveřmi. Jak Scott říkal, přímo nad nimi byly hodiny ve zdi. Zrovna ukazovaly pět minut po půl sedmé. Byla jsem jak na jehlách, už jsem tu proseděla skoro dvě a půl hodiny, protože Jordana začala o něčem kecat a mě to nějak nebavilo tak jsem jí slušně řekla, že se potřebuju provětrat. Vlastně na jednu stranu jsem si dokázala Jord představit jako ideální kamarádku, ale na druhou pro mne byla prostě blázen ze cvokárny. Neměla jsem jí to za zlé, když za to sama nemohla, ale přišlo mi, že je s ní něco v nepořádku. Věděla jsem, že není po Trestu, ale rozhodně nebyla tak normální, jako… Jako kdo tady? Vždyť i já jsem začínala bláznit.

Potřepala jsem hlavou a začala jsem si pohrávat s knoflíky na košili, kterou mi Jordana půjčila. Vykukovala mi pod rozepnutou mikinou. Asi mi fakt začíná Sarkišnin lézt na mozek a to slušně. Vzhlédla jsem k hodinám, musela jsem si skoro vyvrátit krk, jak byly vysoko, neubyla ani jediná minuta. To bude ještě na dlouho.