Prach (1.verze)

4. kapitola

Jak jsem Scottovi řekla tak tady udělám. Dostanu se odsud a to na sto procent. Jenže, jak to vymyslet? Jak se dostat z vězení, kde mají všechno: vysokou zeď, ostnatý drát, velkou bránu, bezpečnost, a hlavně pravidla. A taky jednotvárnost, od té noci v koupelně mi přišlo, že uběhly roky a stále se nic nového nedělo. Při tom to bylo sotva několik dní. Špatných a stejných dní.

Vstát, nasnídat se, zalézt na pokoj, čučet do zdi, povídat si s Jordanou, jít na oběd, zalézt na pokoj, povídat si s Jordanou, čučet do zdi, jít na večeři, spát v tom horším případě čučet do stropu. Tohle byla náplň několika následujících dní. Byla jsem poměrně ráda, že se mi nepodařilo potkat Scotta, měla jsem pocit, že to bych asi po psychické stránce nedala.

"Asi by sis měla dojít pro jiné oblečení, nemyslíš?" zeptala se mi Jordana. Měla pravdu, už dva týdny nosím to, v čem jsem přijela. "Hm." Byla má jediná odpověď. Právě jsem ležela na posteli a čučela do stropu.

"Misho?" zvolala Jordana.

"No?" pokusila jsem se o povznesený tón, který se mi bohužel moc nevydařil.

"Slyšela jsi mě?" Musela jsem obrátit oči v sloup, to je fakt nemožný, takhle se může zeptat jen ona.

"Jó!" zaskučela jsem a posadila se na postel. Jordana vypadala trochu dotčeně, ale dělala jsem, že si toho nevšímám.

 

Zvedla jsem se z postele a nakráčela si to před ušmudlané zrcadlo co máme s Jordanou v pokoji. A zděsila se. Tmavé vlasy jsem měla zplihlé, modro-zeleno-šedé oči vypadaly strašně prázdně a celkově jsem vypadala opravdu hodně zanedbaně. "Asi máš pravdu, měla bych si zajít pro nové hadry."

"To jako hadry na nádobí?" zasmála se Jordana.

"Panebože! Jordano rozšiř si obzory a pak něco řikej. Hadry jako oblečení, snad znáš né?" Když jsem svá slova vypustila z pusy, přišla mi na milou Jordanu moc hrubá. Zamrzelo mi to hlavně, jak ublíženě se začala tvářit. Raději jsem odešla z pokoje.

Nevěděla jsem, kam jdu nebo kam chci jít, prostě jsem šla. Chodbou, pak dolu po schodech a. A před hlavní dveře. Stála jsem pod schody a zírala na ně. Nevěděla jsem, jestli můžu, strašně moc jsem chtěla ven, strašně moc. Ale strach z toho co mi řekl Scott o místních trestech, byl větší. Jenže, co můžu riskovat? I tak je šance na záchranu pramalá, ale to pokušení vydat se ven a zase vidět kousek světa, i když zavřeného za hradbou. Možná, že měl Scott pravdu s tím, že je nemožné ze Sarkišninu uprchnout, ale co když není?

Pocítila jsem nával adrenalinu a prostě jsem se sebrala, vrazila do těch obřích dveří, které se lehce otevřely. Rychle jsem proklouzla uzounkou škvírou ven. A zůstala jsem koukat.

Do tváře mi hřálo zimní slunce a pod nohama křupal sníh. Sice jsem přes lehkou mikinu a džínsy cítila zimu, ale tomu pocitu volnosti se vyrovnat nemohla. Dokázala bych tu stát i týden jen, abych se mohla nabažit toho, že i tady se člověk může chvíli cítit dobře.

Chvíli jsem jen tak chodila kolem kamenných zdí Sarkišninu. Nohy mi v teniskách mrzly a celkově mi byla zima, jenže ten pocit, že jsem částečně venku. Ten byl k nezaplacení. Protože to, že můžu po dvou týdnech, které mi připadaly jako nekonečná propast jednotvárnosti a pravidel, být venku, cítit větřík ve vlasech, bylo to nejlepší, co se mi za poslední dobu stalo.

Uslyšela jsem za sebou křupat sníh. Neváhala jsem a rozběhla se, co nejrychleji pryč. Dotyčný za mnou taky zrychloval a křupání na jednoho člověka bylo dost hlasité, takže jich bylo několik. A už tak bylo dost patrné, že běží za mnou.

Běžela jsem hodně rychle, ale nedávala jsem pozor na cestu. Objevilo se přede mnou náledí a já po něm uklouzla. Spadla jsem na zadek a pěkně si ho natloukla. Křupání sněhu se blížilo a já byla bezradná. Mohla jsem jen doufat, že to není Zaytsevová, to už bych byla předem mrtvá.

"Ty jo, naše krásná neznámá." V mysli mi vytanula jediná myšlenka. Scott. Zprvu jsem byla udivená, co o mně řekl a tak jsem se hned zvedla ze země a očistila si džínsy od sněhu. S neskrývaným zájmem jsem se podívala na Scotta. Vypadal prakticky stejně dobře, jako když jsem ho viděla poprvé v koupelně. Ale mám pocit, že jsem si říkala něco v tom smyslu, že to psychicky nedám, když se s ním uvidím. Jenže opak je pravdou. Cítila jsem se úplně v pohodě, tak v pohodě, že bych i nějaký oplzlý vtípek na můj účet dokázala setřít a vtipálkovi vyrazit dech.

Za Scottem se zjevili další dva kluci. Oba vypadali stejně staře, jako Scott, ale určitě nevypadali tak "normálně". V tom mi to došlo, byli po tom záhadném trestu, o němž mi Scott vyprávěl. A já se začala bát. Hodně moc. Všechna ta jistota rázem opadla, stejně jako všechny zbytky radosti. Jedno jsem věděla: na Sarkišninu nebudu nikdy a nikde v bezpečí.

Věděla jsem, že trojice musí vidět, jak se bojím. Jedinou rozumnou věcí, co jsem mohla udělat bylo zdrhnout, ale o to víc budu kořist. Už od toho, jak mi Scott řekl, bylo jasné, že nemají úplně tak čisté úmysly. Bylo to víc než nad slunce jasné, proto jsem udělala tu poslední věc, na níž jsem se zmohla. Začala utíkat. Znovu. Ale teď už před oficiálním nebezpečím.