Prach (1.verze)

13. kapitola

Pomrkávala jsem a obraz se mi začal pomalu vyjasňovat. Měla jsem ho stále poměrně rozmazaný, ale dokázala jsem zaostřit na osobu sklánějící se nade mnou. Viděla jsem celkem jasně na to, že jsem si pamatovala, že byla noc. Vlastně počkat? Kde to jsem? Co to se mnou je a proč vidím rozostřeně?

Osoba, která se nade mnou skláněla, něco říkala, ale bylo to, jako když mluvíte do vody a slyšíte ty bubliny a navíc jsem ji slyšela ze strašné dálky. Jediné, co jsem na osobě dokázala poznat byly hnědé oči. Na tváři se mi rozlil úsměv, nejspíš to musel být takový ten napůl úchylný anebo lehce zfetovaný.

"Misho." Zaznělo z dálky. Někdo říkal moje jméno, zřejmě ten hnědooký. Několikrát jsem zamrkala a konečně viděla jasněji.

"Kdo jsi?" vypadlo ze mě. Musela jsem i mluvit jako kdybych byla zfetovaná, protože jsem si přišla taková strašně lehká a zároveň šíleně těžká, ale hlava mi musela vážit minimálně tunu.

"To jsem já, Scott." Usmála jsem se na něj úplně v pohodě, ale pak přišlo takové malé bum v podobě, takového zvláštního záblesku. Scott. Papíry. Sledování. Zaytsevová. Jenže jak rychle to přišlo tak to i skončilo.

"Jasně. Ty. Scott." Usekávala jsem slova, takže to vypadalo, že každé bylo jedna věta. Už jsem viděla dost jasně, takže jsem koukala na Scotta, ale už ne tak rozmazaného. Těžkou hlavou mi, ale pořád vířily takové zvláštní záblesky čehosi.

"Všechno dobrý? Není ti špatně? Na zvracení?" ptal se Scott.

"Jo, jsem v pohodě, jenom mám děsně těžkou hlavu a- Co se stalo na schodech?" Scott se na mne zmateně podíval.

"Co by se mělo stát na schodech?" odpověděl mi otázkou.

"Já mám pocit, že jsem tě slyšela povídat si se Zaytsevovou, něco o tom, že si mě sledoval a já se pak snažila utéct a spadla jsem a praštila se do hlavy." Scott se na mě koukal dost vyjeveně.

"Opravdu jsi v pořádku? Protože tohle se vůbec nestalo." Tentokrát jsem se zmateně koukala já.

"Ale seděli jsme u Zaytsevový v kanceláři, a našli jsme v jídelně toho oběšenýho kluka, že jo? Protože jsem ti chtěla něco říct o těch papírech, zdál se mi nějaký divný sen, kde jsem na konci umřela." Už jsem motala všechno dohromady.

"No, takže abych ti to vysvětlil, přišla si za mnou včera v noci a probudila mě, s tím že mi musíš něco důležitého říct. Šli jsme opravdu do jídelny, opravdu jsme tam našli toho oběšenýho kluka, opravdu jsme seděli u Zaytsevový v kanceláři, ale já s ní nikdy nemluvil o samotě, nikdy jsem tě nesledoval, a ty ses nikdy nepokoušela utéct. V noci jsi chtěla být, co nejdřív zpátky a tak jsme běželi po schodech, jenže tobě vypadli ty papíry z ruky a uklouzla si po nich. Praštila ses do hlavy, protože jsem tě nestihl chytit. Hotovo konec pohádky." Trochu rozpačitě se usmál.

"Mě to rozhodně jako pohádka nepřijde, ale jsem si na devadesát devět procent jistá, že jsem tě slyšela, jak si mluvil se Zaytsevovou." Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale akorát jsem si tak přivodila další ostrou bolest.

"To sis asi nějak vysnila nebo, co. Věř mi je to opravdu, tak jak říkám."

"Když říkáš." Ale stejně mi to pořád vrtalo hlavou. Scott se nade mne sklonil a jemně mě políbil do vlasů. Když se na mne podíval, usmál se, tak jak jsem ho ještě smát se neviděla. "Za co to bylo?" zeptala jsem se.

"Aby ses brzo dala dohromady."

"Neboj, dneska ti zvládnu nakopat zadek." Zasmála jsem se. Scott dostal záchvat smíchu.