Prach (1.verze)

1. kapitola

 Stála jsem ve vstupní hale. V té stejné hale, kde jsem se poprvé setkala s Jordanou, kterou jsem od té doby neviděla. Popravdě jsem neměla ani chuť zjišťovat, co se s ní dělo, raději jsem většinu času strávila zavřená na dočasně jednolůžkovém pokoji. Celý den jsem ležela na posteli a čučela do stropu, vstávala jsem z ní jen, když jsme dostávali oběd nebo večeře. Nechápu proč, ale snídaně se tady nevedly a to mému žaludku rozhodně nesvědčilo.

Vlastně ani nevím, proč jsem stále čekala. Zaytsevová měla už deset minut zpoždění a začínalo se to tu nějak moc plnit lidmi a to se mi nelíbilo. Z obřích schodů se začalo ozývat klapání podpatků, otočila jsem se a uviděla jediného člověka na planetě, který se mohl tvářit tak povýšeně nad ostatní.

Zaytsevovou.

Ona je na Sarkišninu něco jako královna. Všichni ji poslouchají na slovo, stejně jako ostatní vychovatele (já bych řekla cvokaře) a profesory (taky spíš cvokaři). Nesla se ze schodů, jako královna a když došla až ke mně, věnovala mi dlouhý pohled, který jsem nedokázala identifikovat.

"Slečna Hoernerová?" zeptala se znuděně. Jako by to nevěděla.

"Hm. Jo." Odsouhlasila jsem jí to. "Jistě tak pojďte se mnou. Ode dneška již nebude na samotce, přestěhujeme vás k ostatním." K ostatním? Jak jako k ostatním? To, že jako mají holky a kluci společné pokoje?!

Chtěla jsem Zaytsevové něco říct, ale její pohled mě umlčel. Raději jsem šla poslušně za ní.

V prvním patře Sarkišninu mě opravdu čekalo překvapení a rozhodně ne normální. Spíš bych v chodbě plné dveří, čekala větší rušno, ale nic. Všude bylo hrobové ticho a ti kteří šli po chodbě, uctivě pokývli hlavou Zaytsevové a cupitali dál do svých pokojů. Na každé normální "koleji" bych čekala, že chodba s pokoji bude plná bavících se lidí, jenže trochu větší problém Sarkišnin není normální. Je to škola pro magory kam já nepatřím. Jasně chápu, všechny ty děti tady nemají rodiče, stejně jako já, ale sakra proč jsme tady?

Z mé vnitřní samomluvy mi vyrušila až Zaytsevová a její slova: "Je vidět, že vás mé království fascinuje, Hoernerová." Nechala jsem to raději bez komentáře a zadívala se na dvě stěny se spoustou dveří. "Číslo 126." poradila mi.

"Ano, paní Zaytsevová." vyhrkla jsem a s trochou radosti jsem se snažila, co nejrychleji přemístit od Zaytsevové ke dveřím s číslem 126.

Zaklepala jsem a doufala, že mým spolubydlícím bude někdo, kdo má na tu potvoru Zaytsevovou podobný názor, jako já. Dveře se dlouhou chvíli neotvíraly a tak jsem byla nucena zaklepat ještě jednou. Někdo z druhé strany vzal za kliku, tak jsem o kousek poodstoupila a ve dveřích se objevila osoba, kterou bych za svou spolubydlící (popravdě spíš spoluvězeňkyni) vůbec nečekala. Nemohl jí být nikdo jiný než Jordana.

"Čáu." řekla a vtáhla mi za ruku do pokoje. Byl útulný. Rozhodně lepší než čistoskvoucí samotka, kde jsem strávila celých pět dní. Pozdrav jsem jí oplatila jen neinteligentním pousmáním. Jordana pokrčila rameny, jakože je všechno v cajku. Ale není. Aspoň ne pro mne.

"Nikdy nejez žlutý sníh. Nemůžeš tušit, co v něm objevíš." Pronesla z ničeho nic a věnovala oknu velice dlouhý a významný pohled tam, kde se rozprostírala sněhobílá pustina.

"Ehm?" vydala jsem ze sebe.

"Jak jsem říkala, nikdy nejez žlutý sníh." Varovala mě znovu.

"No a proč bych vlastně měla jíst žlutý sníh?"

"Neboj, taky se tu najdou takoví experti tak tě jenom varuju. Hodně lidí tu má ehm… hodně divných lidí tu má hodně divné zvyky… jako například… to ti snad došlo?" když ze sebe vysoukala tahle slova, zůstala jsem koukat, jako opařená. Raději jsem to neříkala nahlas, ale došlo mi, že těmi divnými zvyky myslí to, že nějací pervézní lidé chodí ven, když si potřebují ulevit.

"Jasně… díky za varování." Nevěděla jsem, co bych dál Jordaně řekla.

"A asi víš, že já jsem Jordana, ne?" pokývla jsem hlavou a napřáhla k ní ruku. "Misha. Misha Hoernerová." Představila jsem se. Jordaně zajiskřilo v modrých očích, zřejmě tu nemá moc lidí, s nimiž by si mohla povídat.

"Páni. Zajímavé jméno. Misha." Usoudila nakonec. Z chodby se ozval přímo hororový výkřik. Já a Jordana jsme v mžiku stály na chodbě a sledovaly křičící dívku. Musela být mladší než já, vypadala tak na dvanáct a její výraz a děs v očích napovídaly, že viděla něco hrozného.

"Co se stalo?" pokusila jsem se překřičet tu hysterii a jednu z vychovatelek, co hlasitě utěšuje děvčátko. Dívka na mne pohlédla skelnýma očima. "V koupelně, je tam plno krve a… a…" děvče se zhroutilo vychovatelce do náruče.

O to, co dívka říkala, se zjevně nikdo nezajímal, proto jsem se začala prodírat vzrůstajícím davem do koupelny, která logicky ležela v čele chodby. Dveře byly pootevřené, takže jsem je hladce otevřela. Hned jsem toho však zalitovala, naskytl se mi totiž pohled na tu největší hrůzu na světě.

Na mrtvolu.