Prach (1.verze)

16. kapitola

Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit na místo, kde jsem se nacházela. Neviděla jsem nic než trochu matného světla. Posadila jsem se. Cítila jsem se docela v pořádku, jenom se mi trochu motala hlava. Stěží jsem si stoupla a rozhlédla se. Tahle místnost mi byla známá, už jsem tady byla. Je to totiž ta místnost, ta která se skrývá pod Sarkišninem. Zabloudila jsem pohledem tam, kde by měly být ty hodiny. Byly tam. Oddechla jsem si, nikdo je totiž nehlídal, to znamená, že o nic neví.

"Misho? Misho!" Kousla jsem se do rtu. Scott. Otočila jsem po zvuku jeho hlasu. Šel ke mně rychlou, trhanou chůzí z druhé strany místnosti. Rozeběhla jsem se mu naproti. Když jsem byla skoro u něj, zpomalila jsem a nechala se obejmout. Přitiskl si mě k sobě, opřela jsem se mu hlavou o rameno a jen tak tam stála. V očích mě začaly pálit slzy, poslední dobou možná brečím až moc, ale mám na to víceméně právo. Scott mě od sebe kousek odtáhl a donutil mě tak, abych se mu podívala do očí.

"Promiň." Řekl upřímně. Sklopila jsem zrak a povzdechla.

"Lhal si mi. Zradil si mě." Zamumlala jsem.

"Já vím, a je mi to strašně líto. Měl jsem ti to říct hned po tom, ale nemohl jsem. Bál jsem se, že se mě pak budeš bát a nebudeš se mnou chtít mít nic společného." Odmlčel se.

"Chápu." Odvětila jsem prostě. Bála jsem se mu podívat do tváře. "Co noha?" byla první věc, kterou mě napadlo říct, abych zamezila tomu tíživému tichu, které začínalo nastávat.

"Dobrý, není to nijak hrozný. Naštěstí ten blbec neumí střílet, takže mě kulka jenom škrábla." Trochu se mi ulevilo, že se mu nestalo něco horšího. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj; lehce se pousmál. "Promiň." Dodal.

Pokusila jsem se mu úsměv opětovat, ale sotva jsem se dokázala přimět k tomu, abych dokázala v klidu dýchat. Mlčela jsem, on taky. Minuty ubíhaly a nikdo z nás nic neřekl, nebylo co říct. Znovu si mě k sobě přitáhl a pevně mě objal. Dala jsem mu ruce kolem krku a snažila se domyslet, proč jsem mu vlastně odpustila. Jenže na to bych nepřišla ani, kdybych chtěla. Zavřela jsem oči a začala si vychutnávat to, že jsem s ním. Možná jsem ho objímala naposledy. Ale pokud to tak mělo být, chtěla jsem ho ještě jednou políbit.

"Můžu ti dát pusu?" zeptal se. Neodpověděla jsem, prostě jsem se vytáhla na špičky a políbila ho. Snažila jsem si ten okamžik, co nejvíc vtěsnat do paměti. Odtáhla se ode mne. "Promiň." Řekl znovu.

"Za co se pořád omlouváš?" zeptala jsem se ho.

"Za to, co jsem udělal." Vypadal, že je v tom něco víc.

"Co je?" nedala mi to

"Nic, prostě jen promiň. Za všechno." Pustil mě a odstoupil o pár kroků. Zůstala jsem na něj koukat. Co to sakra dělá? Prolétlo mi hlavou. "Opravdu promiň Misho. Za všechno, za všechno, co jsem udělal, za všechno." Otočil se a šel zpět do tmy, než se však stihl dostat dál, než na pět metrů ode mne někdo na něj zakřičel. Ne někdo, spíš ona.Zaytsevová. Člověk, který mě zřejmě v životě nepřestane pronásledovat, nikdy. Scott se zastavil, ramena mu klesla, zachoval se jako zbité zvíře zahnané do kouta. Co s ním ta mrcha provedla? Vylítla jsem v duchu. Najednou začal pokračovat v chůzi.

Z temnoty se vynořila Zaytsevová spolu s Neadrsem. Po zádech mi přejel mráz. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Scott se přidal k nim. Srdce mi vynechalo jeden úder. Zastavil se Zaytsevové po pravici. Nevěděla jsem, co chci udělat dřív, jestli začít ječet a kopat kolem sebe nebo si sednout do kouta a rozbrečet se.

Polkla jsem. Oni jsou tři, já jsem sama. Jenže to stejně vypadá, že to dopadne souboj jeden na jednoho, ale jak a kdy? Zakroutila jsem hlavou a povzdechla, chtěla jsem mít alespoň první slovo, jenže Zaytsevová mě předběhla, jako vždy.