Prach (1.verze)

28. kapitola

Stála jsem jako přikovaná a zírala za Zaytsevovou, která už před deseti vteřinami zmizela ve vchodu. Obrátila jsem svůj pohled na nebe, na východě se začínalo lehoučce červenat. Glock mne zastudil na kůži.

Měla jsem vztek.

Zaytsevová zmizela před patnácti vteřinami a chodit za Scottem mi zakázala před pětadvaceti vteřinami. Vzala jsem si Glock do dlaně a potěžkala ho v ruce. Nebyl moc těžký, ale i tak jsem váhu zbraně cítila. Namířila jsem na zeď Sarkišninu a pět vteřin držela ukazovák na spoušti, než jsem ji stiskla. Kulka vylétla ohromnou rychlostí z hlavně zbraně. Vzdálenost asi šesti metrů překonala za skoro nepostřehnutelný okamžik. Zahryzla se do spáry mezi kameny. K zemi se sneslo trochu rozdrceného cementu ze spáry. V uších mi hučelo kvůli ráně, kterou výstřel vydal.

Šla jsem zpět do budovy, ale zarazila jsem se těsně před tím, než jsem v hlavní hale začala vycházet schody. Těžké vchodové dveře teprve docvakly. Můj a Jordany pokoj byl zničený a já absolutně netušila, kde Jordanu hledat. Ale i tak bych to mohla napoprvé zkusit tam. Podrážky bot mi klapaly o schody a mé kroky se ve ztichlé hale rozléhaly. Už na začátku chodby, nad schody, jsem si všimla, že všechny pokoje mají dveře zavřené, až na ty na konci chodby. Až na ty do té proradné koupelny, kde jsem se poprvé setkala se Scottem. Lišily se ještě jedním faktorem, zpoza nich šla pára a chlad, který jsem cítila až tady.

Úplně jsem zapomněla to, že jsem chtěla jít za Jordanou. Zaujatě jsem přeběhla chodbu a naplno otevřela dveře do koupelny. Bylo jakoby mne tam táhla nějaká neviditelná a nepostřehnutelná síla. Uvnitř koupelny to vypadalo přesně, jako když jsem tu byla tu noc, co zde zemřela má nejlepší kamarádka, o níž mi říkali, že je už dávno mrtvá. Otřásla jsem se a založila si ruce na prsou. Ze všech kohoutků tekla voda proudem a kapičky se měnily v led, který pokrýval všechno kolem, podlahu, zdi, okna a dokonce i zrcadla. Z okna jsem přes ledový filtr neviděla víc než podivnou rozmazanou a zvlněnou čerň. S cuknutím jsem se otočila, když se za mnou ozvalo tříštění ledu. Nohy mi na ledu, který pokrýval podlahu, podjely a já si tvrdě kecla na zadek, pohled jsem upírala přímo na jedno ze zrcadel.

MĚLA JSI ODEJÍT! Stálo na něm velkými písmeny, vyryté v ledu. Vztek na Zaytsevovou se vrátil. „Jak jsem to asi měla udělat!" řekla jsem až příliš hlasitě a od pusy mi šly obláčky páry. Tekoucí voda z kohoutků v tu ránu zmrzla. Slova zmizela a nahradila je pomalu jiná. MĚLA JSI ZŮSTAT VENKU. NEMĚLA SES VRACET. TRPÍ KVŮLI TOBĚ MOC LIDÍ. Zírala jsem na zrcadlo a nedokázala ze sebe dostat slova. Věty však zmizely, za to chlad a led zůstaly.

ZEMŘE JICH VÍC, NEŽ MYSLÍŠ. Bylo další, co se objevilo vyryté do ledu na zrcadle. Z těch slov mi tuhla krev v žilách nebo to bylo tím chladem? Stoupla jsem si, nespouštějíc oči ze slov. Mrazilo mne z toho a to už rozhodně nebylo tím, že je to tady jako v mrazáku. „Kdo jsi?" uniklo mi ze rtů. Pod větou se písmenko po písmenku začalo rýsovat další slovo. ALEXANDRA. Tak se jmenovala. Tak se jmenovala má kamarádka, ta co tu zemřela. 

„Jsi tady? Tady v té místnosti? Stejně jako poprvé? Tohle všechno děláš ty?" vyhrkla jsem a pohledem těkala po koupelně. Nastala dlouhá odmlka, než se zase rozeznělo praskání ledu.

ANO.

Tři velká a jasná písmena. Odpověď na mé otázky. A odpověděla mi má mrtvá nejlepší kamarádka.

„Proč tu jsi?" zašeptala jsem do ticha. Nemrkala jsem, zírala jsem na zrcadlo a sledovala, jak se ano celý do jednoho kusu ledu a po pár vteřinách se objevují jiná písmena, jiná slova. NEMŮŽU JÍT DÁL. Docela prosté a děsivé zároveň. Nemohla jít dál, nemohla protože...