Prach (1.verze)

7. kapitola

"Popravdě?" změřila jsem si Scotta pochybným pohledem.

"Jo, popravdě. Od toho je přece ta hra ne?" Musela jsem s ním souhlasit. Sama jsem tuhle krávovinu navrhla. Kdyby aspoň nemlčel a tu bůhvíjakou dobu co se plazíme tímhle děsivým tunelem do neznáma se mnou mluvil, nemusela bych tohle navrhovat. Pitomou hru na pravdu, jenže kdybych aspoň uměla lhát nebo se přetvařovat, jenže to bohužel nebyla zrovinka má parketa. Musela jsem mluvit pravdu, jinak by to poznal.

"Mám z ní děsnej vítr." Scott propadl v záchvat smíchu. Zírala jsem na něj a snažila se přijít na to, co je tak směšné na tom, že se bojím Zaytsevové. "Ehm, neruším?" přerušila jsem jeho záchvat smíchu.

"Promiň, ale zrovna od tebe jsem čekal daleko originálnější odpověď. Podle toho cos mi tehdát řekla, to rozhodně nevypadá, jakože máš ze Zaytsevový nahnáno."

"Pravda jest opakem."

"Aha tak pravda." Musela jsem se začít smát s ním, to prostě nešlo.

"Dobře, tak teď já." Scott se utišil a teď se už jenom pochechtával. Zamyšleně jsem si poklepala prstem na bradu a přemýšlela, jakou otázku mu položit. Napadalo mi jich spousta, ale ne každá se dala použít. Než jsem něco vymyslela, pokračovali jsme dál v únavné chůzi studeným tunelem.

"Cos vlastně pohledával venku? Protože to rozhodně nevypadalo, jako kdybys mi přišel pomoct." Při svých slovech jsem se bezděčně koukala do země.

"No, když si vycházela ven začli si to ti dva šinout za tebou a rozhodně nevypadli, že si chtějí mírumilovně promluvit. Tak jsem se k nim musel jakoby přidat, ale…"

"Co ale?" nedala jsem pokoj.

"Ale nikdy bych ti doopravdy neublížil." Nevěděla jsem kdo z nás dvou je víc v rozpacích, ale sázela jsem na to, že spíš Scott.

"Fakt? Tak to jsi asi jedinej, protože zatím to vypadá, že se mi většina lidí chce zbavit. Teda možná ještě Jordana mi nechce zabít, ale zbytek? Sázím na to, že ano." Pousmál se.

"Tak to jsme tím pádem s Jordanou jediný, kteří nevěří těm kecům, co tu všichni vykládaj."

"Počkat, jaký kecy?!" vyhrkla jsem trochu prudčeji, než jsem chtěla. Scott se zastavil a já taky.

"Že těch šest lidí umřelo kvůli tobě, že jsi je zabila ty." V očích jsem ucítila štiplavý nával slz. Polkla jsem a tím na chvíli zničila příval slz.

"Oni… ti všichni si myslej, že já můžu za to, že tu umíraj lidi? Za to, že už jich umřelo tolik?! Vždyť já jsem do teď věděla jenom o té holce v koupelně, vždyť to byla má bývalá kámoška! Tak jak bych jí mohla zabít?!" teď už jsem slzy zadržet nedokázala. Zmocnil se mi pláč, smutek, hněv a k tomu ještě vnitřní bolest a sebelítost. Svezla jsem se k nechutné a studené zemi, tady už kachlíky nebyly a i kdyby podlaha by tu byla tak jako tak nechutná. Objala jsem se rukama. Scott si ke mně dřepl a vzal mě za ruce. Chtěla jsem se mu vysmeknout, aby neviděl můj ubrečený obličej, ale neměla jsem na to sílu.

"To bude dobrý. Stejně jsou tu všichni jenom banda lidí s vymytýma mozkama, který neumí ani do deseti počítat." Snažil se mi utěšit, kdyby to tak šlo.

"Já vím… jenže když tě neprávem obviní ze smrti tolika lidí…" Nemohla jsem doříct větu, nevěděla jsem, co říct. Bylo toho na mne tolik, pitomej Sarkišnin, pitomý lidi, pitomá Zaytsevová. Dorazil další vodopád slz.

"Bude to dobrý, jasný?" Scott mluvil tak, že bylo jasný, že tomu nevěří ani on sám. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se ze země. Mlčky jsem se vydala dopředu, snažila jsem se na nic nemyslet. Chovat se mechanicky.