Prach (1.verze)

27. kapitola

Od Scotta jsem odešla, až když se v chodbě s celami setmělo. Za celou tu dobu nepronesl ani slovo a ani neotevřel oči. Buď spal, nebo na to neměl sílu. Nebo se nechtěl dívat na někoho kvůli komu je teď polomrtvý. Šeptal mi hlásek uvnitř mé hlavy. Ale nešla jsem za Fritzem – tedy strejdou – ale za Zaytsevovou. Šla jsem za ní z jediného důvodu – říct o našem plánu a uprosit ji, aby už nenechala Neadrse takhle Scottovi ublížit.

Opatrně jsem zaklepala na dveře její kanceláře. „Dále." Ozvalo se zevnitř. Smekla jsem rty a vešla do místnosti. Těžké závěsy byly zatažené a jediné, co kancelář osvětlovalo, byla lampička na jejím stole. Zvedla hlavu od nějakých papírů a podívala se na mne. „Ach, Misho." Vypadala, že jsem ji docela vyvedla z rovnováhy, svým příchodem. Najednou bych neřekla, že je to zrůda, co dokáže takhle ničit životy, ale že je to jen životem unavená žena. Sundala si brýle a věnovala mi nevěřícný pohled. „Co potřebuješ?" dodala asi po dvou vteřinách.

„Chtěla bych vám to všechno říct." Stále jsem stála u dveří, jako bych se bála, že mne tu něco sežere.

„A-aha," začala, zřejmě nebyla zvyklá, aby za ní někdo chodil – dobrovolně – a začal jí říkat všechno, o čem byla přesvědčena, že vymlátí z někoho jiného, „tak se posaď." Švihla rukou směrem k židli proti jejímu stolu. Už se vracela do své normální podoby. Posadila jsem se a dívala se na závěsy.

„Chtěli jsme podpálit Sarkišnin." Začala jsem své vyprávění a pokračovala dál. Řekla jsem jí všechno, od té chvíle, kdy mne chtěla nechat zastřelit Scottem až po chvíli, kdy jsem se ocitla v její kanceláři a uzavřela s ní dohodu. Celou dobu jsem se nezastavila v mluvení a ona mne nepřerušovala, jen na mne upřeně hleděla. „A zbytek příběhu už znáte." Tím jsem to ukončila. Zaytsevová mírně pokývla hlavou.

„Asi máš hlubší důvod, proč jsi sem přišla a všechno mi pověděla, že?" už to byla ta Zaytsevová, kterou jsem znala. Nemluvila jízlivě ani zle, jen tím jejím povýšeným tónem, kterého se asi nikdy nezbaví.

„Jo. Nechte ho už na pokoji, prosím." Když jsem to říkala, zpříma jsem se jí podívala do očí, nesnažila jsem se o nějaký vražedný pohled, jen jsem jí tím chtěla ukázat tu bolest, která mne trýznila. Věřila jsem, že tam někde uvnitř Zaytsevové je totiž polapena docela normální i když sobecká žena.

„Bylo mi to vcelku jasné už od chvíle, kdy jsi sem přišla." Odvětila a něco si zapsala.

„A?" vydechla jsem.

„A docela mi tvé počínání překvapilo, jdeš zachránit někoho, kdo už je stejně mrtvý. A i když víš, že kdyby mne to naštvalo, mohla bys teď klidně sedět v cele smrti taky, ale stejně si do toho šla. Překvapuješ mne, Misho."

„Co z toho vyplívá? Necháte Scotta na pokoji? Nebo se z něj budete pokoušet dostat informace, co jsem vám teď řekla i tak a necháte z něj vymlátit duši?!" rozkřikla jsem se. Začínalo, mi být všechno jedno, život mi stejně šel do kelu tak proč to nepodělat ještě víc. Zaytsevová na mne dlouhou chvíli hleděla bez jakéhokoliv výrazu.

„Prozatím ano." Řekla a odvrátila pohled.

„Prozatím?!" zaúpěla jsem.

„Prozatím a radši jdi, než si to rozmyslím!" poručila mi. A já ji poslechla, otočila jsem se na patě a rázovala si to ke dveřím, když jsem vzala za kliku, dodala: „I mne to mrzí, co se Scottovi stane, byl pro mne jako vlastní, ale zapříčinil si to sám a on to ví. Kdyby dělal svou práci, jako poslední tři roky a nezačal do toho tahat city, jako to vy mladí tak rádi děláte, mohl by žít." Zarazila jsem se. Pohlédla jsem na ni přes rameno.