Prach (1.verze)

14. kapitola

Zaklepala jsem na dveře svého vlastního pokoje, nechtěla jsem Jordanu vyděsit. Ta se ozvala hned: "Co chcete?" zakřičela přes zavřené dveře.

"To jsem já. Misha." Odpověděla jsem obratem a počkala, než dojde ke dveřím a otevře mi. Mezitím jsem věnovala Scottovi upřený pohled. Jordana otevřela a nevěřícně se na mne podívala.

"Odkdy klepeš?" zeptala se.

"Odteď." Lehce jsem ji odstrčila stranou a protáhla se se Scottem v závěsu dovnitř. Jordana se mu postavila do cesty.

"On se nepůjde." Sykla jedovatě. Obrátila jsem oči v sloup a otočila se čelem k Jordaně.

"Půjde jinak nedostanu vysvětlení a pravdu. To samí platí zřejmě i pro tebe."

"Nechápu, o čem to mluvíš." Odsekla.

"Pochopíš." Dál jsem se s ní nedohadovala a prostě protáhla Scotta do pokoje. Jordana si něco mumlala a neochotně zavřela dveře.

"Tak o co tu jde?" mluvila skrz zaťaté zuby. Scott mě nenechal odpovědět a vzal situaci do vlastních rukou.

"O Mary." Řekl smutně. Jordana se jakoby na vteřinu zasekla a pak jen zůstala prázdně zírat. Já jen sledovala, tohle bylo mezi nimi ne mnou.

"Tak mluv." Odpověděla prostě.

Před dvěma roky

 

Přiběhl jsem s Jordanou za Mary, která byla u nich v pokoji. Jordana mě našla venku jak tam jen tak sedím a koukám kde co lítá. Když jsem Jordaninu mladší sestru uviděl, ztuhla mi krev v žilách. Prostě jen tak seděla na posteli a koukala do prázdna.

"Co jí je?" vyhrkl jsem. Jordana jen pokrčila rameny a přisedla si k sestře. Mary sebou lehce škubla a mnohokrát rychle zamrkala, upřený pohled se jí trochu rozjasnil a hned ze zombie Mary byla zase Mary. Otočila se čelem ke mně a zamávala mi. Taky jsem jí zamával a přisedl jsem si k ní z druhé strany.

"Scotte, tohle je děsivé." Špitla Jordana. Pokývl jsem hlavou. Mary byla díky tomu, že si Zaytsevovou podala poslána na Trest, ale dopadla úplně jinak než ti ostatní chudáci. Jako kdyby si většinu své osobnosti zachovala a jen kousek z ní ovládala ta zombie s vymytým mozkem. Mary se usmála a pohladila mě po tváři. Tohle nebyla Mary, která to byla normálně, teď z ní mluvila zombie, děsilo mě to. Ten afektovaný úsměv a… a to všechno.

"Já… musím jít." Řekl jsem a odešel, co nejrychleji z pokoje. Nemohl jsem se koukat na tu kreaturu, kterou z ní Zaytsevová vytvořila. Otřásl jsem se, za osm let, co jsem tady, jsem viděl různé děsivé věci, vlastně jsem byl tak trochu jejich součásti, ale nic mě neděsilo tolik, jako Mary.

.*. *. *. *.

Procházel jsem se kolem Sarkišninu a snažil se užít si trochy toho, že tu teď panuje něco podobné jaru nebo studenějšímu létu. Trápilo mě sice to, co se děje Mary, ale snažil jsem se na to teď nemyslet.

"Scotte…" Mary mě vyděsila. Prostě jen tak vyskočila zpoza rohu s rukama zabořenýma hluboko v kapsách, jakoby v nich něco svírala.

"Co je?" zeptal jsem se jí.

"Může tě o něco požádat? Je to jenom chvíle, sama to nedokážu." Prosila. Nevěděl jsem, o čem mluví. A tak jsem souhlasil.

"Jasně, že můžeš." Usmál jsem se na ni. Teď se zase chovala, jako Mary, kterou jsem už nějakou dobu znal.

"Zavři oči a nastav ruku jo?" kývl jsem hlavou a udělal to, co po mě chtěla. Rozevřel jsem dlaň a chvíli čekal. Dala mi do ruky něco kovového a studeného. Sevřel věc prsty a se zděšením jsem otevřel oči. V ruce jsem držel pistoli. Mary se na mne omluvně a prosebně podívala.

"Uděláš to pro mě?" zeptala se.

"Ne!" protestoval jsem.

"Scotte, já takhle nemůžu žít, chápeš? Nemůžu být každou chvíli někdo jiný, já… prostě nemůžu! A sama to skoncovat nedokážu. Udělej to prosím… prosím…" mluvila naprosto zoufale, chápal jsem ji a zároveň jsem ji nechápal.

Postavila se kousek ode mne a ještě několikrát mě poprosila. Stála tam nehybně a prosila, ona chtěla, abych to udělal. Ruka se mi klepala a tak jsem musel zbraň držet oběma rukama. Ukazovák jsem měl na spoušti a pevně jsem sevřel oči. Chtěl jsem stisknout spoušť, ale nedokázal jsem to. Otevřel jsem oči a omluvně se podíval na Mary.

"Promiň, ale tohle nedokážu." Přišel jsem k ní a vrátil jí pistoli.

"To je to tak těžký?! Udělat tohle?!" zakřičela naštvaně a přitiskla si hlaveň ke spánku a v záchvatu zuřivosti zmáčkla spoušť. Výstřel byl z takovéhle blízkosti docela ohlušující a já zavrávoral a spadl na zem. Dýchal jsem zběsile a v jednu chvíli jsem si myslel, že je to sen a že se teď probudím, ale nic takového se nestalo.

Za několik vteřin jsem se zvedl a snažil se vytěsnit z hlavy to, co jsem viděl. Jak před tím tak teď. To, jak si Mary prakticky vystřelila mozek z hlavy a jak teď ležela na zemi a mrtvě koukala do nebe, se zející dírou v hlavě a krví všude kolem. I já jsem byl od krve. Cítil jsem ji na vlastním obličeji, ale i přesto, že mi žaludek metal salta o sto šest a oči jsem měl plné slz - nerad to přiznávám, ale byla to pravda - jsem se k ní dokázal přiblížit a zatřást ji rameny, jestli ještě náhodou není živá.

Nebyla.

Zatlačil jsem jí víčka a rozeběhl se k Sarkišninu pro pomoc. Jordana na mě tehdy strašně moc ječela, že mě nenávidí a proč jsem ji zabil. I když jsem to neudělal, nenechala si to vysvětlit a už nikdy se mnou nemluvila tak jako dřív. Jenže možná, že jsem měl šanci jí v tom zabránit, ale jednou by to stejně udělala.