Prach (1.verze)

19. kapitola

Probudilo mne až slunce, které do auta svítilo oknem. Chvíli jsem jen tak pomrkávala a snažila se rozehnat zbytky spánku. Otočila jsem se na Scotta. Ten seděl a řídil a kupodivu jedl čokoládovou tyčinku. Žaludek mi žalostně zakručel hlady. Už řádnou dobu jsem nic nejedla a teprve teď jsem to začala pořádně pociťovat.

"Dostanu taky jednu?" zaprosila jsem s výrazem štěněte. Scott mi věnoval usměvavý pohled. Takový jsem na něm viděla poprvé.

"Hm." Bylo jediné, co řekl.

"Scotte, prosím. Já mám taky hlad!" zaprotestovala jsem se smíchem.

"Když říkáš." Pustil volant a otočil se k sedadlům vzadu. Zajíkla jsem se, ale než jsem se stačila vyděsit o něco víc, seděl už zase normálně s volantem v rukou a batohem na klíně. Protočila jsem oči v sloup a přitáhla si batoh k sobě.

"Ne vážně." Ucedila jsem sarkasticky a vysloužila si tak další Scottovo zasmání. Rozepnula jsem zipy a zkoumavě pohlédla na obsah, který batoh skrýval. Bylo tam více než tucet tyčinek s různými příchutěmi, čokoládové, pomerančové, jablkové, jahodové a spousta dalších. Vyjeveně jsem se podívala na Scotta se slovy: "A tohle si jako sebral, kde?"

Pokrčil rameny. "Tajné zásoby na akce v terénu." Změřila jsem si ho podezřívavým pohledem.

"A to víš, jak?" pokračovala jsem v otázkách při otvírání Marsky.

"Ech…" Scottovi došla řeč. Buď mi na tohle neuměl odpověď, nebo uměl, ale nechtěl. Pravděpodobnější je to druhé.

"No?"

"To ti vysvětlím později. Až dojedeme na nějaké bezpečnější místo, všechno ti povím, ano?" stále mluvil poněkud nervózně.

"Dobře. Ale i tak se tě budu ptát. Tak třeba, jak to, že po nás ještě nikdo nejde?" ukousla jsem si z Marsky a úlevně vzdechla. Tohle nemělo s tím hnusem, který nám nutili na Sarkišninu nic společného.

"To netuším. Utéct ze Sarkišninu bylo až podezřele jednoduché. Zřejmě si musela jednoho z nich pořádně zranit." Odvětil Scott a zmuchlal papírek od jeho tyčinky, pak ho hodil za sebe na zadní sedačky. "I když to, že po nás nikdo nejde je dost nepravděpodobné. Snažil jsem se sice všechno udělat taky, aby byli na tom, že jsme moc daleko neujeli, ale nebyla moc precizní práce." Dodal s pohledem upřeným před sebe.

Opřela jsem se hlouběji do sedadla a mlčky pozorovala, jak Scott řídí. Nikdo z nás nemluvil, ani jsme to neměli zapotřebí. Něco mi tají. První věc, která mne napadla. Nenápadně jsem si ho prohlížela periferním viděním, měl obličej stažený do zoufalé grimasy, volant svíral tak pevně až mu z toho zbělaly klouby a horečně se věnoval tomu, aby stále zíral jenom před sebe. Opatrně jsem mu dala dlaň na rameno.

"Scotte, děje se něco?" zeptala jsem se ho s případnou obezřetností.

"Ne, nic se neděje." Řekl prostě, bez špetky emocí. Něco se děje, to rozhodně. Stáhla jsem ruku do klína a raději se věnovala pozorování krajiny z okénka. Už jsme jeli po normální silnici směrem do Moskvy, přesně jak Scott říkal. Přemítala jsem, kam se asi bude chtít schovat. Napadlo mne, že bychom se mohli zastavit doma. Doma.

Doma. Doma. Doma. Doma. Doma, doma…

Při zmínce o domovu mě zachvátil smutek a panika zároveň. Potřásla jsem hlavou a snažila se tak rozptýlit tuhle myšlenku. Krapet to pomohlo.

Snažila jsem si dát dohromady, co všechno už vím. O Scottovi. O tom, co dělal. Vím, že mne sledoval, vím, že s tím přestal, vím, že pracoval pro Zaytsevovou, vím, že… Už těch věcí bylo podezřele moc a zdálo se, že Scott tají ještě něco, něco daleko horšího než je tohle všechno dohromady.

Co když… napadlo mne. Ale to je blbost… snažila jsem se to vyvrátit. Byla jistá procentuální možnost, že Scott napomáhal Zaytsevové i při vraždě mých rodičů. Ona může za to, že jsou mrtvý. Zaplatí za to, Zaytsevová zaplatí za všechno, co kdy udělala. A nezachrání ji ani tlustá zeď Sarkišninu ani jednotka ozbrojenců. To ona bude prosit o život. To ona -

Utnula jsem myšlenky ve správném místě. Už jsem se přestávala poznávat, takhle pomstychtivé myšlenky jsem nikdy neměla, ale tak. Vždyť ta mrcha může za smrt mých rodičů!

Sklapni! Okřikla jsem se v duchu. Nemůžu se takhle nechat sžírat touhou po pomstě. Musím si zachovat klidnou hlavu. Klidnou hlavu. Nic jiného.

Promnula jsem si bolavé rameno. Jedna z věcí, která mi připomíná to, že jsem sama před několika hodinami málem zemřela.

"Uch." Vydechla jsem, když jsem bolest v rameni probrala k životu úplně. Scott po mně hodil starostlivý pohled a dál se věnoval řízení. To mě donutilo prohlédnout si ho. Ne, to je vážně blbost. Jak by někdo, jako je Scott mohl být spolupachatelem na něčem tak hrozném jako je vražda? To nedává smysl.

Autem se rozeznělo zvonění telefonu. Scott se po něm natáhl do přihrádky u spolujezdce. Přimáčkla jsem se ještě hlouběji do sedačky, aby měl více místa. Telefon stále naléhavě zvonil. Jakmile ho měl Scott v ruce ani se neobtěžoval zjistit, kdo volá, prostě ten telefon vzal, otevřel okýnko a vyhodil ho z něj. Bezděčně jsem na Scotta zírala.

"S tímhle by nás mohli hodně rychle vystopovat, stačilo by ten hovor vzít." Pokrčil rameny. Měl pravdu a navíc takovouhle věc jsme nemohli dopustit. Scott se dál nebavil.

Do předního okna se začal opírat příval náhlý příval deště. Zaposlouchala jsem se do zvuku kapek, jež se rozbíjely o povrch skla a byly tak jakousi hudební kulisou v tomhle nuceném tichu. Nucené bylo minimálně z mé strany.

Založila jsem si ruce na prsou a dál pozorovala ubíhající krajinu. Nehostinnou a studenou krajinu zpropadeného Ruska. Až tohle všechno skončí a pokud přežiju, odstěhuju se někam jinam. Naprosto jednoduché přání. Sice nevím, jak bych to zvládla, ale přihlásit se na nějakou dobrou střední, v jiné zemi, není zase až tak špatný nápad. Dost by mne, ale zajímalo, co se vlastně stane s mým vztahem ke Scottovi, až tohle všechno skončí a pokud přežiju. Nebo spíš, co vůbec bude se Scottem.

Zmuchlala jsem obal Marsky do dlaně a strčila jsem si ho do kapsy u mikiny. Později to někde u nějakého koše vyhodím. Započala tak další tichá hodinka.

Za asi tak tři hodiny se před námi objevily první známky velkého města. Moskvy. Pršet nepřestávalo, jenom se déšť zjemnil z lijáku na lehký deštík. Scott na jisto vjel do Moskvy a ještě jistěji jí projížděl. Nevěděla jsem kam má namířeno, ale hlavní bylo, že to ví on. On totiž řídil.

Zastavil před mně povědomím bytovým domem.

"Máš klíče?" zeptal se. Divnější otázku mi snad nemohl položit.

 

"Jaké klíče bych měla mít?"

"Svoje klíče od domu." Jakmile tohle řekl, docvaklo mi, kde jsme.