Prach (1.verze)

30. kapitola

Na moment jsem si myslela, že je se mi to jen zdá. Ale nebylo to tak. Byla to pravda, všechno se podělalo. Sledovala jsem plameny, které dál pokračovaly po benzinových cestičkách kolem Sarkišninu. Benzin je i uvnitř, lidi jsou uvnitř. Schovala jsem si obličej do dlaní. Jenže teď jsem neměla čas na to se zhroutit. Musely jsme s Jordanou dostat všechny ven.

Někde tam dole je máma a Fritz. Oni o tom neví, stejně jako tolik dalších. Naříkala jsem v duchu. Pak jsem se vzchopila a donutila Jordanu, aby se na mě podívala a přestala se děsit.

„Musíme všem říct ať vypadnou. Jenže hlavní dveře jsou už nejspíš v plamenech. Sakra!" zanadávala jsem. Jordana začala přemýšlet.

„Co úplně zadní část? Vedou tam odsud ven taky jedny dveře." Uvažovala. Měla pravdu, zadní část budovy měla ještě nějakou chvíli, než vzplane.

„Dobře. Každá vzbudí půlku chodby a prostě je odsud nějak dostaneme. Víš kudy se tam dostat?"

Jordana přikývla a už jsme obě vybíhaly ze dveří, každá na jednu stranu chodby. Jordana běžela doprava a já doleva. Zabušila jsem na každé dveře, pokaždé jsem je rozrazila a zahulákala na obyvatele pokojů tu samou větu: „Budova hoří! Všichni musíte ven, seřaďte se nad schody a počkejte chvíli, odvedeme vás do bezpečí." Když odmlouvali, řekla jsem, ať se podívají z okna. Nakonec všichni poslechli.

Bylo to jako sen běhat z pokoje do pokoje a všem opakovat to samé. „Jsou ještě nějaký pokoje nahoře?" zeptala jsem Jordany, když jsme konečně všechny dostaly ven z pokojů.

„Nevím, možná." Odvětila.

„Půjdu se tam podívat. Ty je odveď pryč a cestou se snaž dělat, co největší hluk, ať se dostane ven, co nejvíc lidí ano?" nevím, co to bylo za nápad, ale doufala jsem, že když tenhle zástup půjde kolem a bude hlasitý, máma si toho všimne a dostane s Fritzem v pohodě ven. Mohla jsem jen doufat. Nečekala jsem na Jordany odpověď a pustila se do výstupu schodů.

Šla jsem po nich jen jednou, ale teď jsem se zastavovala v každém patře. V tom, které jsem potkala první, jsem prošla několik pokojů a chtěla jsem pokračovat dál, protože většinou byly úplně prázdné a plesnivé, občas sem tam nějaký nábytek. Dveře, které se nacházely asi tak v polovině chodby nešly otevřít. Vzala jsem za kliku silou a začala s ní lomcovat. Nejspíš zamčené zevnitř, paráda. Ale nadalo mi to a musela jsem vyzkoušet hrubou sílu.

Vrazila jsem do dveří ramenem, opřená do té rány celou svou vahou. Něco ve dveřích zaskučelo. Zkusila jsem to ještě jednou s větší sílou a teď se to skučení změnilo v křupnutí. Dveře se otevřely dovnitř pokoje, já jsem uviděla čtyři vystrašené obličeje.

„Prosím neubližujte nám." Prosila dívka, která vypadala nejstarší ze všech. Zůstala jsem stát ve dveřích a měřila si skupinku zvědavým pohledem.

„Já nikomu neublížím, ale měli byste odsud rychle vypadnout nebo nedopadnete dobře." Úmyslně jsem neřekla, shoříte za živa. Brr. Střelila jsem pohledem k oknu. Pokud jsem si ze školy pamatovala dobře, měl by se Sarkišnin brzy proměnit v pec a to doslova. Megaobrovská nevýhoda toho, že je víceméně postaven z kamene, bude tu fakt horko.

„Co... co tím myslíš?" hlas měla roztřesený, ale snažila se tvářit, že to zvládá. Ovšem tohle mě málem rozesmálo, copak si nejde všimnout toho, že zdi zvenku olizují plameny?

„Kdy ses naposledy podívala z okna?" dívka se na odpověď otočila a podívala se ze špinavého okna, no oni tu aspoň nějaké měli. Jedno z těch tří mladších dětí se na mě odhodlaně podívalo. Malá holčička, vypadala jako sestra té, co se mnou mluvila.