Prach (1.verze)

23. kapitola

Ráno - možná, ale je jasné, že jsem ztrácela pojem o čase - jsem se probudila s jedinou myšlenkou - máma je nejspíš naživu. Po tom přišla jedna pochmurnější - táta nejspíš ne. Strnule jsem se posadila na postel a hleděla do okna nad psacím stolem. Chuť po pomstě mne nějak přešla a stal se z ní vztek a smutek. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Bylo toho až po krk a navíc pomýšlet na Fritze - Raymonda - jakožto svého strejdu, se počítalo mezi ty těžší úkoly.

V puse jsem měla sucho a oči mne pálily. Za poslední dobu jsem měla pekelně blbě prohozený denní a noční režim. Dny pro mne najednou přestaly mít dvacet čtyři hodin, zdálo se mi, že mají spíš tak sto padesát hodin. Teď byla venku tma. Musela jsem spát asi opravdu hodně dlouho, protože i telefon mi ukazoval 21:36. Se zamručením jsem se zvedla z postele a došla si do kuchyně pro pití. Začala jsem prohledávat skřínky nad linkou, a když jsem otevřela lednici, udeřil mne do nosu odporný zápach zkaženého jídla, rychle jsem ji zaklapla. Nakonec jsem se spokojila s vodou z kohoutku.

Nerozsvěcovala jsem, takže se kuchyně i zbytek bytu utápěly ve tmě. Opřela jsem o linku a zírala do tmy. Soustřeďovala jsem jen na jeden bod, kde by měl stát stůl. Najednou se rozsvítilo a já ztuhla v pozoru. Světlo mne oslepilo a já musela mhouřit oči, abych viděla, že zpoza rohu přišel Scott, bez trika. V první chvíli si mne zřejmě nevšiml, protože koukal před sebe a já se vší silou snažila na něj nezírat. Otočil se čelem ke mně a zarazil se v půlce kroku.

"Ahoj." Vyhrkla jsem a pokoušela se nezačít červenat. Jakmile jsem si uvědomila, že na něj zírám, zabodla jsem pohled do podlahy a začala zkoumávat linoleum.

"Ahoj." Odvětil, jakoby se nic nedělo. Jakoby nestál uprostřed mé kuchyně nahoře bez. Když si všiml mého tupého výrazu, usmál se. "Děje se něco?" dodal.

Ne, vůbec nic se neděje. Jenom se tak procházíš po mém bytě bez trička, což je naprosto normální. Chtěla jsem mu sarkasticky odpovědět, ale místo toho jsem zvolila tu mírnější variantu. "Ne." Pípla jsem a dál se marně pokoušela na něj nezírat. Ale musela uznat, že vypadal dobře. Kousla jsem se do rtu a dál ho sledovala. Přišel ke mně o kousek blíž, na tváři stále pobavený výraz.

"Tak, co teda je?" zeptal se.

"Tohle děláš normálně?" pokusila jsem se o ironický tón, ale moc mi to nevyšlo.

"Co myslíš?" řekl s úsměvem. Flirtoval se mnou. Do prdele.

"To, že normálně chodíš v něčím bytě bez trika?" teď už se mi ta ironie trochu víc povedla. Scott se drze ušklíbl.

"No, normálně to mezi mé oblíbené činnosti většinou nepatří, ale možná začne."

"Přestaň s tím." Poručila jsem mu. Nelíbilo se mi, když mne přiváděl do rozpaků a když mne rozptyloval. Ne teď. Ne když řeším závažnější věci, jako život mé matky.

"S čím? S tímhle?" přišel až úplně ke mně a položil ruce na linku. Já tak zůstala uvězněná mezi Scottem a kuchyňskou linkou. Pak se sklonil a políbil mne. Napřed jsem byla v šoku, pak jsem mu začala polibek oplácet a pak jsem ho od sebe odstrčila.

"Co s tebou sakra je?!" odsekla jsem příkře. Scott se na mne podíval, jeho veselý výraz trochu opadl.

"Asi jsem rád z toho, že žiju." Zamumlal.

"Ehe?" bylo jediné, co jsem ze sebe vyprostila.

"Jsem prostě rád, že žiju a že tě mám." Mluvil tichým bezbranným hlasem.

"Scotte Mitchelli, ty musíš být padlý na hlavu." Sdělila jsem mu a povedlo se mi dokonce se usmát.

"Co tím míníš?" ptal se.

"Že v našich rukou leží to, jestli nějaká bláznivá ženská ovládne svět nebo ne a ty mi tu děláš nemravné návrhy." Usmívala jsem se a kroutila hlavou.

"Nemravné návrhy?" rozesmál se, "Nevím jak ty, ale podle mých měřítek líbání rozhodně mezi 'nemravné návrhy' nepatří."

"Pak taky záleží na tom, kolik oblečení máš na sobě." Abych dala svým slovům váhu, šťouchla jsem ho do hrudi.

"Já osobně mám pocit, že ho mám dost." Znovu se mu povedlo vykouzlit ten drzý úšklebek. Chtěla jsem spustit další protesty o tom, že by se měl trochu zaobírat i měřítky ostatních lidí, ale než jsem se stihla nadechnout, otočil se na patě a došel si pro tričko, které měl hozené přes jednu židli a oblékl si ho, trochu mne to přestalo odvádět od důležitých věcí, ale i tak jsem myslela na blbosti.

"Kolik ti vlastně je?" byla první hloupá věc, co mne napadla a já ji hned musela říct. Scott se usmál od ucha k uchu.

"Před třemi týdny mi bylo sedmnáct." Řekl o něco zachmouřeněji, ale i tak se dál usmíval. Najednou jsem byla ráda, že mi bude v červnu šestnáct.

"Proč si něco neřekl?" chtěla jsem vědět.

"Nemám své narozeniny rád." Odvětil prostě. Věnovala jsem mu dlouhý chápavý pohled, pamatovala jsem si, co mi včera - dneska? - vyprávěl. Kývla jsem hlavou, že chápu. "Jinak, nevadí, že jsem si na chvíli půjčil sprchu? Myslel jsem, že budeš ještě chvíli spát." Mluvil opatrným tónem, jakoby se bál, že mne jeho slova rozruší.

"Nevadí. Ale máme jinou práci." Pokoušela jsem se o autoritativní tón, ale vyšlo z toho spíš chytrolínství. Scott povytáhl obočí.

"A jakou?" řekl povzneseně. Obrátila jsem oči v sloup.

"Rozhodně ne takovou jakou - no to je jedno. Copak si nevzpomínáš na to, že musíme zbavit svět vyššího zla? Říkala jsem ti to asi před dvěma minutama." Do hlasu mi začínal prosakovat sarkasmus. Cítila jsem se tak podivně.A Scott mi tak úplně nepomáhal.

"Dobře, co máš v plánu?" zeptal se a sedl si na jednu ze tří židlí.

"Já zatím nic, co ty?"

"Potřebujeme dvě věci. Vlastně tři - pistoli, benzín a sirky."

"Proč zrovna tyhle tři?"

"Zničit Sarkišnin. Zabít Zaytsevovou. Regulérní pomsta a zničení vyššího zla." Konstatoval s klidným hlasem, jakoby mluvil o tom, co bude k obědu. Zvedl se ze židle a došel až ke mně, napřáhl ruku. "Jdeš do toho se mnou Hoernerová?" dodal s lyšáckým úsměvem.

Podezřívavě jsem se na něj podívala. "Pokud se něco neposere, Mitchelle." Vzala jsem ho za ruku a potřásli jsme si rukama. Divné, ale vtipné.

"Neboj, neposere." Úsměv, který při těch dvou slovech použil, říkal, že ať se cokoliv podělá, všechno může dopadnout dobře. Najednou jsem dokázala pevně věřit v to, že je máma ještě naživu a že se s ní brzy uvidím.