Prach (1.verze)

Epilog

Auto zastavilo před polorozbořenou železno-kamennou bránou, za ní byla ruina toho, co se kdysi nazývalo Sarkišnin. Nadechla jsem se a vystoupila z auta. V ruce jsem nesla jednu bílou růži. Šla jsem k bráně za šelestu větru. Ještě byl studený, ještě nebylo úplně jaro. A Jordana tu ještě měla být. Stejně jako spoustu dalších. Protočila jsem si bílou růži mezi prsty. Do palce se mi zabodl trn a z ranky vyběhla kapička krve. Podívala jsem se na svůj palec a ta krev mi připomněla, co se stalo před rokem.

Otřásla jsem se. Vlastně by mi celé tohle místo mělo ty události připomínat. To jak tu zemřela, má kamarádka. A s ní spoustu dalších. Ale spousta se jich zachránila. I já, i má máma, i strejda. I...

„Myslím, že je to špatné." Řekl. Celou cestu z Moskvy nepromluvil jediné slovo. A docela mne udivilo, že vůbec vystoupil z auta. Podívala jsem se na něj přes rameno.

„A já si myslím, že Jordana by udělala to samé." Vmetla jsem mu to do tváře. To nemohl popřít. Zakroutil hlavou a došel až ke mně. Dál k hradbě jsme šli spolu. Ruku v ruce. Před branou jsem se zastavila a podívala se na něj a na Sarkišnin, tedy to co z něj zbylo. Stále jsem růži mnula v ruce, ale už jsem si dávala pozor na trny.

Kdyby to někdo začal prohledávat, možná by tam našel těla. Jenže. Co tohle bylo za myšlenky, byla jsem tu vzdát hold své kamarádce, klukovi, který mi chtěl pomoct a tomu chlapcovi, který by nejspíš zemřel tak jako tak.

Dřepla jsem si k patě brány a opatrně položila bílou růži na hlínu v bráně. Pevně jsem semkla rty a koukala na tu růži. Připomínala mi Jordanu, pichlavou na povrchu, ale úžasnou uvnitř. Až po chvíli koukání jsem si všimla, že na bráně je nějaká destička. Podívala jsem se na ni. Byla nejspíš měděná a byl na ní vyrytý nápis. Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běželo to, co se stalo před rokem. To, co tam bylo napsáno, byla pravda. Postavila jsem se vedle něj.

„Prosím, tu minutu ticha. Nebudeme vzdávat hold jí, ale našim přátelům. Jordaně. Moc tě prosím. Jde o to, na koho při tom myslíš ne o to, nad čím hrobem stojíš." Má slova ho trochu obměkčila. Povzdychl si.

„Když na tom trváš."

„Ach, Scotte. Děkuju, děkuju ti moc." Podívala jsem se na něj a věnovala mu děkovný úsměv. Pohled mi opětoval. Oba jsme se obrátili čelem k ruinám Sarkišninu a sklonili hlavu.

Drželi jsme minutu ticha za Jordanu, Neadrse a toho chlapce. A za všechny další, kteří tam zemřeli. Meg a její malí přátelé to taky nezvládli. Za ty taky. A za všechny ostatní, kteří to nezvládli. Za všechny, kteří byli oběti.

Po zhruba uběhlé minutě jsme hlavy zvedli a věnovali Sarkišninu ještě jeden pohled. Už to bude jen místo, kterým se budou strašit děti, když budou zlobit. Jako jím máma strašila mne a věděla o něm jen díky stálému kontaktu se strejdou, i přesto, že on byl vězněm Sarkišninu.

Posadila jsem se na místo spolujezdce. Scott na místo řidiče. Viděl, jak potlačuju slzy a tak mne objal kolem ramen a řekl: „Bude to dobrý ano?" přikývla jsem. Políbil mne do vlasů a nastartoval motor. Opřela jsem se o studené okýnko a koukala na Sarkišnin dokud mi nezmizel z dohledu a myslela jsem na Jordanu a na Neadrse a na Meg a její malé přátele a na ta slova na té destičce.

Prach jsi a v prach se obrátíš.

KONEC

-----------------------------------

Děkuju za přečtení tohohle už pár let starého příběhu, možná že ho jednou obnovím a vylepším, ale určitě je tu na wattpadu dobře schovaný a některým z vás možná udělal radost :). Každopádně já děkuji za každé jedno přečtení, hvězdičku nebo komentář, pořád totiž zahřeje u srdíčka, když se to lidem líbí i po takové době :).