Prach (1.verze)

10. kapitola

Scott mi vzal zpátky do pokoje, kde jsme měli první schůzku čtyřicet osmičky. Tentokrát se posadil na zem se mnou. Vypadalo to, že ta chvíle kdy jsme se malinko nepohodli, je někde hezky pěkně daleko.

"Ech… Jak moc se ta tajemství Sarkišninu týkají tvého života tady a života před Sarkišninem?" nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se ho zeptat, i když jsem neměla. Ale zvědavost je mocnější, než se zdá.

"Neboj něco se o mně určitě dozvíš. Ale jednu věc bys měla vědět."

"Jakou?" mluvila jsem tiše, jako kdyby tu teď bylo několik desítek lidí a mi si tu sdělovali tajemství, i když to tak ve skutečnosti je, až na ty desítky lidí.

"Že jsem vždycky nebyl takový jaký jsem teď." Zmateně jsem se na něj podívala a kousla se do rtu.

"Jaký si byl?"

"Špatnej, opravdu moc špatnej. Ale to teď řešit nebudeme jasně?" šťouchnul do mě.

"Dobře, teď to řešit nebudeme, ale co teda budeme řešit?" nedala jsem se odbít.

"Takže, zaprvé. Nejspíš jsem přišel na nějakou spojitost mezi tím, co se stalo v devětašedesátém a tím, co se děje teď." Na chvíli se odmlčel. "Vezmi to takhle, oboje je divný. Tehdy začali lidi odsud prostě mizet. Nikdy nikdo nenašel jejich těla, nic. Jakoby se po nic slehla zem. A teď? Teď jsou tu mrtvoly, kam se podíváš," při tom, co říkal, se mi udělalo trochu blbě, ale hned jsem ten pocit zahnala, "Jako kdyby si prostě ti zmizelí přišli vybrat nějakou hloupou daň či co."

"Teorie to špatná není, ale my nejsme žádný hledači duchů. Chápu, že jsme se za něco takového víceméně prohlásili, ale rozhodně žádní tihle duchové nebo přízraky nemůžou existovat. Vždyť je to děsná blbost." Namítla jsem. Scott se po mě melodramaticky ohlédl a začal mluvit ještě tišeji než doposud: "Misho, poslouchej. Tady se děje něco, pro co neexistuje racionální řešení. Musíme uvažovat jinak. Co ty víš? Co když opravdu nějací duchové jsou a teď tu jsou s námi a poslouchají nás? Co když se většina z nich na nás přišla pomstít za své zmařené životy tady na Sarkišninu? Co když se všechno tohle děje z nějakého pravidla? Všechno má nějaký spouštěč a tahle situace ho taky má a my napřed musíme zjistit, co to je." Měl pravdu, možná, že oba povídáme nesmysly, ale měl pravdu.

"Asi ano. Ale. Ale, co to může být? Buď si tu povídáme o paranormálních jevech, nebo o něčem úplně jiném, o něčem úplně neznámém. O něčem, co si nedá pokoj, dokud nás všechny nezabije." Nad námi se začali ozývat kroky. Přisunula jsem se blíž ke Scottovi. "Možná bychom měli vypadnout. Zaytsevová to možná neříkala nadarmo." Dodám.

"To je docela dobrý nápad." Souhlasil Scott a vyskočil na nohy. Napodobila jsem ho a oba jsme se pomalu sunuli ke dveřím a pak hned na schody. "Kam teď?" zeptal se. Napadlo mě jediné místo, kde bychom mohli být aspoň trochu v bezpečí a dořešit tuhle záhadu.

"Vím, že to bude znít bláznivě, ale věř mi." Schody jsem brala po dvou ne-li po třech, jak jsem už chtěla být dole. V druhém patře jsem se málem na schodech natáhla, jak moc jsem pospíchala, ale naštěstí jsem se stačila chytit zábradlí. Studený kov mi připomněl, že bychom tu být neměli.

"Překvapuješ mě, ale věřím ti." Zahučel Scott, když se na momentík zastavil ve chvíli, kdy jsem se sbírala z polo-pádu. Hodila jsem po něm výraz "no jasně" a pokračovala dál v běhu na těch hloupých schodech. Běžela jsem tmou a vyjeveně se zastavila až přede dveřmi koupelny v prvním patře. Scott se dobelhal asi vteřinu po mně.

Dívala jsem se na ty dveře a uvnitř mě se mísila hrůza, děs a taky něco jiného, snad napětí nebo touha po odpovědích. Nevím.

"Jak moc jsi si tím jistá?" zeptal se mě Scott. Kolem nás vládla noc a ticho, do doby než se chodbou a ostatně většinou tohohle patra rozeznělo ohlušující bouchnutí. První bylo, jako rána z děla a těch zbývajících jedenáct už bylo tišších, ale ne o moc. Musely to být hodiny, musely oznamovat půlnoc. Ale to přece nebylo možné?! Anebo jo? Že u bych tak zblbla, že nepoznám rozdíl mezi hodinou a pěti? To je docela možné. Přestala jsem se zabývat hodinami a navrátila svou pozornost zpátky ke dveřím.