Prach (1.verze)

5. kapitola

Utíkala jsem závějemi sněhu kolem nehostinných stěn Sarkišninu. Nechápala jsem, jak může být Sarkišnin tak obrovský, protože jsem stále běžela podél jedné stěny a roh nikde. Nechápala jsem proč se za mnou ženou tři nejspíš nenormální kluci. Nechápala jsem, proč vlastně utíkám, i když jsem to měla spočítané.

Vzduch prořízl zvuk výstřelu. Srdce mi vynechalo jeden úder a nohy se automaticky zastavily.

Další výstřel.

A další.

Rozhostilo se hrobové ticho. Mají pistol. Problesklo mi hlavou. Na vteřinu se mi udělalo mdlo. Tři výstřely, tři varování. Jedno mi bylo jasné: když budou potřebovat, klidně pistoli použijí k něčemu jinému než jen k varování.

Znovu jsem se dala do běhu, ale jako by byl sníh najednou hustší a neprostupnější. Jako kdybych se úlekem nemohla hýbat. Věděla jsem, co dokáže dobře mířená rána z hlavně pistole. Dokáže člověka na místě zabít, ale taky ho nechat pomalu umírat. Táta byl policajt a tohle všechno mi říkal, říkal mi toho daleko víc, jenže já si nemohla na nic vzpomenout. Mohla jsem se jen plácat v závěji sněhu v domnění, že uteču nebezpečí.

Uslyšela jsem vzdálené křupání sněhu. Jsou blízko. Musí mě vidět a já musím utéct. Jenže už jsem neměla síly k tomu brodit se těžkým sněhem při zdi Sarkišninu. Křupání se přibližovalo a síly mě o to víc opouštěly. Museli být kousek ode mne a já udělala to poslední, na co jsem se zmohla. Schoulila jsem na zemi do klubíčka a pevně sevřela oči.

Tlumeně se mezi sebou začali bavit a po chvíli se jeden z nich začal přibližovat nebezpečně blízko.

Modlila jsem se za rychlí konec. Ale když se to tak vezme, jednu výhodu má smrt mít bude - setkám se brzo s rodiči. Zvuky křupání sněhu od kroků jednoho z nich nabíraly na síle. To znamenalo jediné, už je opravdu kousíček ode mne. Křupání ustalo. I přes zavřené oči jsem poznala, že se nade mnou někdo sklání. Jeho stín totiž zakryl sluneční svit a já pod víčky neviděla takový ten červený stín. Lehce mi přejel konečky prstů po obličeji a zastrčil mi za ucho pramen vlasů. Pak se naklonil trochu blíž ke mně - poznala jsem to podle toho, že mi jeho dech polechtal na obličeji - a já stále nevěděla kdo to je.

Hlas, který na mne před dvěma týdny prakticky zachránil, který mě jako jediný z téhle party oslovil a taky jediný hlas, který bych poznala všude. Scottův hlas.

"Neboj se." Zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, i přesto, že měl rty přímo nad mým uchem. Nevěřila jsem mu. "Pomůžu ti." Pokračoval. Vůbec jsem mu nevěřila. Ale měla jsem hodnou chvíli na obranu.

Trochu jsem pootevřela oči, jen tak malinko, abych viděla, ale ne moc, aby si všimnul, že se koukám. A naprosto jednoduše jsem mu uštědřila ránu pěstí kousek pod oko. Pokusila jsem se do té rány dát tolik síly kolik jsem mohla. V tomhle se hodilo, že mi táta jako menší učil jak se aspoň trochu bránit. Občas bylo fajn mít tátu policajta, ale občas taky ne. Teď stejně není čas zaobírat se věcmi ze starýho života. Teď jsem musela jednat. Proto jsem taky okamžitě vyskočila na nohy a pelášila pryč, jenže to už se za mnou hnal Scott. Sám, svým nohsledům poukázal, ať zůstanou, kde jsou.

Sice jsem zase běžela, jako o život Scott mě rychle dohnal. Strhl mi za kapuci od mikiny k sobě, jenže já se nehodlala vzdát. Zmítala jsem sebou, on pořád něco blekotal o tom, že mi nechce ublížit ať toho nechám. Já mu, ale stále nevěřila. Pokoušela jsem se mu vysmeknout, takže jsme se při každém mém pohybu šoupli tak o dva tři kroky dopředu. Najednou tam, ale nebyla země, jakoby zčistajasna se nám v cestě zjevil docela hluboký kanál. Oba jsme tam zahučeli a po trochu tvrdším přistání, kdy jsem si tak trochu narazila zadek, se s náma utrhl ten obrovský kus sněhu, na kterém jsme přistáli. Byl to sníh a led, takže se z toho kanálu, příkopu nebo já nevím, co to bylo, stala jakási jednorázová bobová dráha a já se Scottem jsme po ní upalovali kamsi do neznáma.

"Co to sakra je?" povedlo se mi náhodou ze sebe dostat, protože jsem na chvíli neměla pusu plnou sněhu. Scottovi zřejmě došly slova, protože mi na nic nedokázal odpovědět.

Podívala jsem se před sebe a strachy jsem oněměla, protože téhle klouzačce se objevila jedna jediná překážka, kterou jsem s jistotou věděla, že nepřežijeme. Ani já ani Scott. Byla to kamenná zeď Sarkišninu.

Jenže stejně tak, jako jsem nechápala, jak se před námi objevila nebezpečně přibližující se zeď, jsem nechápala, jak to, že v jinak tak rovné krajině se objevil takový sešup, abychom střemhlav letěli, jako na bobech. To opravdu nešlo do hlavy, ale měla jsem odpověď. Tohle je prostě Sarkišnin, všechno je tu divný nebo spíš hodně moc ujetý, ale mám pocit, že by sedly i silnější slova.

Zeď se přibližovala stále rychleji a o to se naše životy zkracovali. Kolik mi zbývalo? Několik vteřin? Mohla jsem být vděčná i za to. S trochou námahy jsem obrátila hlavu směrem ke Scottovi a až teď mi došlo, jak pevně se ho držím kolem krku. On mi objímal pevně kolem pasu, takže jsem se mu nemohla vytrhnout a stejně jsem v posledních vteřinách života nechtěla dělat nic, co by je mohlo ještě ukrátit. Podívala jsem se Scottovi do očí a viděla v nich omluvný výraz, který jasně říkal: omlouvám se ti, tohle jsem opravdu nechtěl. Lehce jsem pokývla hlavou, jakože beru a pak když jsme byli těsně u černočerné zdi, jsem mu zabořila hlavu do ramene. Objala jsem ho pevněji a snažila se myslet na něco hezkého.

Tohle je ještě horší než kdyby mě zastřelili. Umřu tak, že se rozmašíruju o zeď, jak důstojné -

Můj vnitřní monolog se utnul ve chvíli, kdy jsme měli skončit rozpláclí o zeď tak, že nás sundají jen škrabkou nebo zednickou lžící. Místo toho jsme prolétli černou zdí, jakoby to nebyla zeď, ale díra, co se pouze jako zeď tváří. A pak nás dno kanálu vyhodilo do vzduchu, kde jsme zůstali moment viset, jako ve filmech. Jenže teď se připravil vystoupit na scénu můj dnes již v pořadí třetí pokus o přežití. Volný pád někam kamsi. Prostě do černa.