Prach (1.verze)

24. kapitola

Zhruba v polovině zpáteční cesty na Sarkišnin jsem se začala zaobírat docela zvláštní otázkou. "Jak se vlastně normálně jmenuje Neadrs?" zeptala jsem se Scotta.

"Neadrs. Je to jeho příjmení, své křestní jméno nesnáší." Odpověděl klidně a vyrovnaně. Já sama jsem byla jako na jehlách. Měli jsme se vrátit na Sarkišnin a dělat, že jsme nikdy nezmizeli a hlavně se moc neukazovat. Šlo hlavně o to, abychom měli dost času na to dostat z budovy, co nejvíc lidí. A pak vyřídit Zaytsevovou a nakonec ten zpropadený dům podpálit.

"Jak se jmenuje křestním?" vyzvídala jsem, co nejvíc jsem mohla.

"Malcom. Malcom Neadrs. To je jeho celé jméno." Málem jsem vyprskla smíchy nad tím, co Scott řekl.

"Malcom? To jako vážně? Zrovna u něj bych si představovala nějaké hrozivější jméno." Vzpomněla jsem si na to, jak mu nedělalo problém se mnou praštit o zeď, a otřásla se. Přejeli jsme přes výmol a náklad v kufru auta zarachal. Po zádech mi přejel mráz, prakticky jsme si se Scottem šli hrát na dva pyromany. Na dva lidi, co se pokouší zničit vyšší zlo.

V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky o tom, co nás teď na Sarkišninu čeká. Jestli ještě uvidím svou mámu, jestli se nám ten plán povede a jestli vážně Zaytsevovou sprovodíme ze světa jednou provždy anebo se jako nějaký slizký démon vrátí zpátky a bude nás strašit do konce našich dnů, nebo do zešílení. Což byla sama o sobě dosti morbidní představa.

Scott něco povídal a já jen shovívavě přikyvovala a smála na správných místech. Myšlenkami jsem byla o několik stovek kilometrů napřed, už na Sarkišninu. Nemohla jsem je vyhnat z hlavy, to, že někdo tam zůstane, někdo z lidí, které mám ráda, že to nevyjde, že na to Zaytsevová přijde a že nás zabije dřív než my ji. Ale asi nejhorší ze všech byla ta, že z nás udělá další kreatury ve svém už tak početném arzenálu.

Stále mi bylo nejasné, jak to, že zbytek cesty uběhl tak rychle. Najednou jsme stáli před Sarkišninem a vzhlíželi k němu. Scott zaparkoval Jeep v křoví asi padesát metrů před hradbami. Tiše a bez mluvení jsme vyskládali kanystry s benzínem z kufru. Scott s sebou vzal i ten batoh, co předtím sbalil. Jakmile jsme měli všechny kanystry vyskládané u hradby a schované za těmi pár stromy, co tam rostly, se Scott na okamžik zastavil. Podíval se na mne a sundal si batoh ze zad. Šátral v něm, dokud nenašel něco, co hledal. Do ruky mi podal cosi zabalené v látce. Sundala jsem obal z otrhané látky a v ruce mi zůstala jen pistole. Poznala jsem v ní Glock.

S vyděšeným výrazem jsem se podívala na Scotta, ten jen mlčky přikývl a vzal látku, která mi mezitím spadla na zem, nastrkal ji zpět do batohu. S polknutím jsem si zastrčila Glock za pas u kalhot. Muselo být něco kolem poledne, protože baldachýn mraků byl šedý a sem tam prosvětlovalo slunce. Z domova jsme vyrazili prakticky hned, jenom, co jsme něco snědli, a já se osprchovala. Chtěla jsem si vzít i jiné oblečení a Scottovi nabídnout něco z tátova šatníku, ale když jsem s tím vyrukovala, Scott byl striktně proti, a měl pravdu, asi by bylo moc nápadné, kdybychom se tu najednou objevili v jiném a čistém oblečení.

Když Scott začal odhazovat kamení a hlínu ze zakryté díry v hradbě, položila jsem mu ruku na rameno a zastavila tak jeho práci. Tázavě se na mne podíval.

"Neměli bychom počkat do večera?" řekla jsem, jak nejtišeji jsem dovedla.

"Asi ne. Hlídkují tu, každý večer." Odvětil Scott. Vypadal stejně nervózně jako já.

"Ale - " začala jsem svou obhajobu.

"Ne!" utnul mne příkře a vrátil se k odhazování hlíny. Dřepla jsem si vedle něj a pomáhala mu. Glock se mi zaryl do břicha a stehna. Tohle nebyla pozice vhodná pro nošení pistole za kalhotami. Ale vydržela jsem to a dál pomáhala Scottovi odhrabávat hlínu a šutry.