Prach (1.verze)

3. kapitola

Ve dveřích stál kluk, kterému mohlo být maximálně tak o rok více než mně. Vypadal poměrně překvapeně a pohledem sjížděl celou koupelnu. Mohla jsem se jen divit, protože teď už byla koupelna v původním stavu a nejevila žádné náznaky divných jevů.

Kluk si mne očividně konečně všiml, podíval se mi zpříma do očí. Ty jeho byly tak úžasně hnědé, že jsem na něm zůstala viset pohledem až moc okatě. Když jsem si uvědomila, že na něj takhle koukám už docela dlouho odvrátila jsem pohled, bylo mi trapně. Hodně trapně.

"Co se ti stalo?" zeptal se poněkud ustaraně. "Já…" než stihnu něco říct, přeruší mě: "Dojdu pro paní Zaytsevovou." Otočil se a šel pryč.

"Počkej." Vzlykla jsem, kluk se zastavil a překvapeně se na mne podíval. Zvědavě povytáhnul jedno obočí. "Nechoď…" zašeptala jsem. V hrobovém tichu mě musel slyšet. Kluk se velice pomalu a obezřetně přesunul do koupelny a ještě pomaleji šel ke mně. Nějak mi stále nedocházelo, že jsem seděla na zemi, ale prakticky jsem měla plné právo na to být zdrchaná.

Když byl skoro vedle mne, dřepl si také na zem. Dlouho nikdo z nás nic neříkal, jen jsme seděli, cítila jsem na sobě jeho pohled a měla jisté nutkání otočit se k němu čelem a přestat čučet do zdi naproti mně. Zdí si totiž užiju dost.

"Jak se jmenuješ?" stále jsem mluvila tiše, ale v tomhle tichu, kde by bylo slyšet i to, jak špendlík spadne na zem, člověk moc hlasitě mluvit nemusí.

"Sice nevím, proč by tě to mělo zajímat, ale když už tak jsem Scott." Pousmála jsem se. Za ani ne deset hodin jsem se seznámila s další osobou. Tak nějak jsem v to nedoufala. Scott se mi sice nepředstavil tak energeticky, jako Jordana, ale přeci jen z něj vyřazovala jakási skrytá radost.

"Já… ehm… můžeš mi říkat Misha." Byla jsem poněkud nervózní, nikdy jsem se s žádným klukem, který by se mi líbil nebavila. On se mi vlastně nikdy nikdo nelíbil až do teď. Sakra! Právě jsem sama sobě přiznala, že se mi kluk, kterého znám sotva pár minut líbí. "No?" zeptal se Scott.

"Co? Ty jsi něco říkal?" najednou jsem si připadala strašně trapně. Scott se lehce pousmál.

"Ptal jsem se, co si tu dělala?" při jeho slovech mi zamrazilo v zádech.

"Něco se tu stalo. Něco divného. Hodně moc divného." Scott se na mne zamyšleně podíval.

"Jak moc divného?" řekl po chvíli.

"Hodně." odvětila jsem.

"Víš, Misho, tady nemůžeš čekat nic normálního. Sarkišnin není normální a nikdy nebude. Proto jsme tady, my nejsme normální." mluvil dost podrážděně.

"Sakra, říkej si, co chceš, ale my jsme normální! To jen Zaytsevová něco chystá, je to na ní vidět. Chci se odtud dostat, ale než se mi to podaří, musím zjistit co Zaytsevová chystá a zarazit jí to -" dalo by se říct, že jsem na něj šeptem křičela.

"Posloucháš se vůbec?!" přerušil mě, "Odtud se nikdy nedostaneš. Nikdy." To poslední slovo pro mne bylo jako velká facka.

"Nikdy," zopakovala jsem tiše. Scott mi věnoval omluvný pohled. "Raději by ses měla vrátit do pokoje, Misho."

"Ne, ne! Já," ukázala jsem na sebe, "se nikdy nenechám někým jako je Zaytsevová utlačovat! A jestli se ti to nelíbí tak se na to vykašli a raději si mě nevšímej! Nevšímej si mých problémů ani ničeho jiného! Už jsem jasně řekla, chci odsud zmizet!"

"Máš velký temperament." Prohodil.

"A ty seš zase hodnej jak beránek. Radši si běž stěžovat Zaytsevové!" křičela jsem na něj. Vypadal, že se docela naštval. Hned jsem svých slov zalitovala. Scott se ohnal a přirazil mě ke zdi.

"Holka, poslouchej," mluvil tiše, ale v hlase mu byla jasně slyšet hrubost, "se Zaytsevovou si nezahrávej. Každý z nás totiž na začátku tropil blbosti a následující trest je to nejhorší co v životě zažiješ. Naprosto to změní tvoji podstatu, naprosto nehumánním způsobem. Věř mi, tohle nechtěj nikdy zažít. Proto se Zaytsevová a vychovatelky poslouchají." Hlasitě polknu.

"Já… to jsem nevěděla," odmlčela jsem se. Do koupelny si to napochodoval tak devítiletý klučina, a když mne a Scotta viděl v trochu nevhodné situaci, která z jeho pohledu mohla vypadat o dost jinak, než to ve skutečnosti bylo.

"Fůj! Lidi běžte se muckat někam jinam a ne do veřejných prostor!" Scott ode mne okamžitě ucouvl, díky tomu jsem ztratila rovnováhu a padla na něho. Věděla jsem, že jsem rudá jako rajče a Scott taky nevypadal úplně nadšeně, za to chlapec dělal, že zvrací.

Vymanila jsem se ze Scottova náhodného "objetí" (spíše mého pádu) a vydala se rychlou chůzí zpátky do pokoje, který sdílím s Jordanou. Jakmile se mi povedlo se dostat úspěšně do pokoje, zavřela jsem dveře a zalezla zpátky do postele. Jordana stále vesele chrupkala a já se znovu pokoušela na chvíli usnout. Jenže jakmile jsem zavřela oči, vybavilo se mi něco, na co jsem taky nechtěla myslet. Na Scottovi úžasně hnědé oči.