Prach (1.verze)

20. kapitola

"Co má tohle ksakru znamenat?!" procedila jsem skrz zaťaté zuby. Stále jsme seděli v autě a já se stále pokoušela Scottovi vysvětlit, že s tímhle domem nemám nic společného a přitom jsem tu žila skoro celý dosavadní život.

"Všechno ti řeknu, ale až tam jasný? Odpovím na všechny tvoje otázky, na který budu znát odpověď." Tohle byla lákavá a vcelku dobrá nabídka. Přemýšlela jsem nad tím jen chvíli a pak s mučednickým povzdechem vylezla z auta. Na Scotta jsem nečekala, napochodovala jsem si to k hlavním dveřím do budovy a příkrým pohledem sjela jména u zvonků. Pozastavila jsem se u jména Hoernerovy. Moje příjmení, jako jediné z těch ostatních neznělo rusky. Scott se ležérně opřel o zeď u vchodu a čekal. Abych pravdu řekla, měla jsem z něj docela strach. A mám pocit, že to bylo oprávněné.

Otevřela jsem vchodové dveře a vyrazila po schodech do třetího patra. Scott šel poslušně za mnou. Když jsem konečně vyšlapala těch několik desítek schodů a dostala se tak do třetího patra, mrzla mi krev v žilách. Děsila jsem se té chvíle, kdy budu muset otevřít dveře do bytu. Proto jsem šla jak nejpomaleji to šlo. Doslova jsem se vláčela chodbou. Ale nemohla jsem se chodbou vláčet věčně, před dveřmi jsem chvíli postávala. Naprosto přesně jsem věděla, kde je náhradní klíč. Pod rohožkou zastrčený částečně pod práh. Vzala jsem klíč do ruky a opatrně ho zastrčila do zámku. Točila jsem s ním, dokud to ve dveřích necvaklo. Jemně jsem do nich strčila a dveře se otevřely, i když s trochou skřípaní.

Do nosu mne uhodil nedýchatelný, těžký vzduch. Přes dva měsíce se tu nevětralo. Automaticky jsem vešla dovnitř a otevřela okna v kuchyni. Scott se ani neptal, jestli může dovnitř a prostě sem vešel. Opřela jsem se o linku zády k němu a ucedila: "Tak, co mi povíš?"

Pustila jsem se linky a obrátila se čelem k němu.

"Raději by sis měla sednout." Prohodil nervózně a prohrábl si vlasy. Založila jsem si ruce na prsou a nespouštěla z něj pohled.

"Jak to že umíš řídit?" štěkla jsem.

"Zaytsevová." Triviální odpověď. "Kvůli - "načal větu.

"Kvůli čemu?" můj zlobný tón mne neopouštěl.

"Kvůli sledování a takovým věcem." To mi mohlo dojít.

"Jak víš, kde bydlím?"

"To je na delší vyprávění." Odvrátil pohled.

"Já mám delší vyprávění ráda." Odsekla jsem.

"Ech… je to vážně složitější vysvětlit. Hodně, složitý." Vypadal, že se snaží z odpovědi vykroutit.

"Tak mi to sakra vysvětli!" skoro jsem vykřikla. Bylo mi nanic z toho, jak Scott pořád něco tají a nedokáže mi to pořádně vysvětlit, jak se pořád snaží vyhýbat odpovědím. Měla jsem právo na to být naštvaná. Měla.

"Dobře, dobře. Vysvětlím ti to. Jak si přeješ." Založila jsem si ruce na prsou a upřeně ho sledovala. "Nesledoval jsem tě jenom na Sarkišninu, ale i před tím v normálním životě. Proto vím, kde bydlíš, proto vím věci, které nikdo jiný neví. Vím toho daleko víc než si myslíš. Po třech letech sledování tě, chození do stejné školy a takových věcí toho vím hodně." Přiznal se, ale je tam ještě něco viděla jsem mu to na očích, mlčela jsem a nechávala mu prostor. Nadechl se a vydechl, pak zvedl hlavu a podíval se na mne.

"Misho, to já je sem zavedl. Ty lidi, co tě násilím odtáhli pryč. Byl jsem mezi nimi a nečinně přihlížel, vlastně jsem jim taky pomáhal. Celou tu dobu, co sis myslela, že jsi v pohodě, jsi nebyla a já celou tu dobu žil vedle tebe, abych tě mohl sledovat až jednou Zaytsevová přijde s nápadem, jak se zbavit tvých rodičů a já jí mohl říct všechno na, co jsem za tu dobu přišel." Mluvil naprosto upřímně, ale i tak jsem k němu přišla a vlepila mu facku. Oči mi zalily slzy, které jsem se vší silou snažila udržet v očích.

"Zasloužil jsem si to." To byla jeho jediná odpověď. Po chvíli dodal: "Asi bych teď měl jít. Jenom prosím odjeď, co nejdřív odsuď." Vydal se k odchodu. Celá ztuhlá jsem stála na místě a koukala za ním. Trochu mi to teď všechno přišlo, jako záběr skryté kamery, ale nebylo to tak. Došlo mi to, chovala jsem se jako mrcha. Hodně špatná mrcha.

Dveře do bytu se zabouchly - Scott je zabouchl - a já se probrala k životu. Proběhla jsem malou "chodbičkou", která vedla do předsíňky, strčila si klíče do kapsy a vyběhla ze dveří ven. Scott už na chodbě nebyl. Musel být venku. Seběhla jsem ty tři patra, brala schody po dvou, a Scott stále nikde. Musela jsem tam jako solný sloup stát asi hodně dlouho. Vchodovými dveřmi jsem prakticky prolítla, že jsem je skoro nestačila otevřít tak, abych mohla proběhnout. Venku hustě pršelo, že jsem sotva dohlédla ke stojícím autům na kraji chodníku. Ale ten Jeep byl nepřehlédnutelný. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli zmoknu nebo ne, prostě jsem se rozeběhla a vykřikla Scottovo jméno, i přesto, že mi déšť a vítr vzaly slovo od úst. Temná postava stojící za autem se otočila mým směrem.

Zastavila jsem a tiše čekala. Auto dvakrát bliklo, někdo ho zamknul a blížil se ke mně. Na tváři se mi rozlil omluvný úsměv. Scott ke mně opatrně přišel.

"Omlouvám se, že jsem tě praštila." Musela jsem ta slova přes bušící déšť skoro křičet, ale Scott mi i tak rozuměl.

"To já se omlouvám. Měl jsem ti to všechno říct už dřív, ale bál jsem se. Nechtěl jsem ztratit tvoji důvěru." Zašeptal mi do ucha. Namísto odpovědi jsem se mu vrhla do náruče.