Prach (1.verze)

17. kapitola

Celé tři hodiny jsem seděla na zemi otočená zády k Neadrsovi a sledovala zeď a nápis na ní. Nedávalo mi to smysl. Proč důvěřuj? Proč na té zdi? A proč tady a teď? Bylo to jako vždycky, když se mi naskytla nějaká odpověď, přihodila mi dalších tisíc otázek. Super. Teď jsem to tak potřebovala.

Bylo zvláštní, jak rychle jsem to všechno zvládla podělat. Všechno, co jsem věděla, co jsem mohla podložit důkazy, mi teď bylo k ničemu. Potřásla jsem hlavou a znovu se zaměřila na nápis na zdi.

Byl velice fikaně umístěný tak, aby ho člověk našel, jenom pokud by chtěl. Nebo pokud by byl tak blízko té zdi, že by viděl kontrast mezi barvami, jako já. Pečlivě jsem studovala písmo, a byla si jistá, že už jsem ho někde viděla. V duchu jsem si procházela všechny ručně psané texty, které jsem v Sarkišninu viděla, a moc jich tedy nebylo. Vlastně byly jen dva - výslechy a papíry, které usvědčily Scotta, že opravdu pomáhal Zaytsevové. Tohle rozhodně nemohlo být písmo Zaytsevové, už ne jen pro to, že ona psala výhradně azbukou, a tohle bylo latinkou. Jediný text, který jsem tady viděla napsaný latinkou, byl ten Scottův.

Pravda mě udeřila do očí. To písmo jsem poznávala, stejný nijaký sklon, tvar písmen. To všechno. Povědomé mi připadalo, už když jsem ho prvně viděla, ale až teď mi to plně docvaklo. Pokud tohle není plán Zaytsevové, jak ze mne v posledních chvílích života udělat hloupou husu, tak Scott má něco za lubem. A pokud to vážně nemá se Zaytsevovou nic společného, tak se musí jednat o něco velkého.

Otočila jsem se směrem k Neadrsovi, abych se mohla podívat na to kolik času mi zbývá. K mé smůle s ním Scott něco probíral. Zřejmě jsem byla tolik zabraná do sebe, že jsem ho neslyšela přicházet. Neadrs si všiml, že se na ně dívám a zlomyslně poklepal na displej telefonu.

00:05:13.

 

Zkroušeně jsem obrátila pohled zpátky na zeď. Zbývalo mi pět minut. Pět minut. Rozhodla jsem se, že přestanu hledat spojitost mezi Scottem a pochybným nápisem. Zavřela jsem oči a snažila si vybavit ty pěkné věci, které jsem na Sarkišninu zažila. V hlavě mi létal obrázek za obrázkem.

Seznámení se s Jordanou, jak mě s úsměvem vítá u sebe v pokoji…

…To jak mě Scott utěšoval v tunelu, který je kousíček odsud…

…Jak mě držel za ruku…

…Jak jsem ho já políbila…

…Jak on políbil mě…

V očích jsem ucítila slzy. Vím, že posledních pár hodin pláču nějak moc, ale tohle byly jiné slzy. Tohle nebyly slzy bezmoci, ale smutku ze ztráty. Ze ztráty někoho, koho jsem měla vážně moc ráda. Znovu mi na mysli vytanula vzpomínka na to, jak mě políbil. V hrudi jsem cítila nehoráznou bolest, která mě zevnitř spalovala. Schovala jsem si obličej do dlaní a nechala slzy téct. Oči jsem neotevřela, bála jsem se, že když to udělám, uvidím, jak na mě míří hlaveň pistole a za ní Scottův obličej zkřivený výsměchem. Proč?! vykřikla jsem v duchu. Odpověď jsem však neznala.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodně se znovu otočila na Neadrse. Ten tam nebyl. Jenom Scott. Proč to dělá ještě horší než to je?! Vyhnula jsem se jeho pohledu a rychle sjela očima telefon. Uběhly další tři minuty. Bleskově jsem se vrátila do své pozice s pohledem upřeným do prázdna.

Poslední dvě minuty. Přála jsem si rychlí konec, jeden dobře mířený výstřel by mě rychle a skoro bezbolestně zabil, ale i by mi dokázal způsobit několikahodinová muka plná bolesti a utrpení, přesně jak si přál Neadrs.