Prach (1.verze)

12. kapitola

"Myslíš, že můžeme dovnitř?" tahle otázka mi vrtala hlavou celou cestu.

"Poslala nás snad do své kanceláře ne? To znamená, že máme jít dovnitř." Scott lehce otevřel dveře a nechal mě dovnitř vstoupit jako první. Rozhlédla jsem se po kanceláři. První čeho se chytl můj pohled byl velký mahagonový psací stůl, nic neobvyklého. Za ním stálo velké kožené křeslo a nástěnná knihovna plná strašných bichlí v kožených vazbách popsaných zlatým písmem, z nichž polovina byla rusky. Knihovna byla dokonale vtěsnaná do prostoru mezi dvěma velkými francouzskými okny.

Tahle místnost mě fascinovala, protože v ní nebylo nic jiného než tohle a k tomu na zemi draze vyhlížející koberec, dvě křesla před stolem a dveře na levé stěně. Pokud tedy nepočítám papíry, složky, několik květin a pár propisek na stole. Zbytek místnosti tvořily bílé stěny a prach obyčejná plovoucí podlaha.

Skoro mi to děsilo, protože jsem tady čekala tmavou místnost plnou bůhví čeho.

"Takhle to tu vypadalo vždycky?" otázala jsem se Scotta, který stále stál ve dveřích.

"Ano. Nevím, co se tím snaží říct, ale poměrně mě to děsí." Nebyl sám, koho to děsilo. Do kanceláře se přišla Zaytsevová a oba nás sjela zvláštním pohledem, který jsem nedokázala zařadit.

"Sedněte si." Pokynula k dvěma křeslům stojícím před psacím stolem, ona sama si zasedla do toho velkého koženého. Já a Scott jsme si tedy sedli na poměrně nepohodlná křesílka vycpaná polyesterem. Zaytsevová odhrnula ke straně několik papírů, které se jí povalovaly uprostřed stolu a sepnula ruce. Dívala se na nás zpříma a dlouho mlčela, jako kdyby přemýšlela nad tím, co říct.

Najednou jsem v ní viděla někoho úplně jiného než tu Zaytsevovou, kterou jsem tady poznala. Přidala mi jako někdo na koho je toho moc a začíná ho všechno unavovat. Jenže o to víc mohla být nebezpečnější.

"Byla bych ráda, kdybyste, o tom, co se stalo v jídelně, pomlčeli." Scotta jen tak letmo přelétla pohledem a zaměřila se na mne. "A prosím o to hlavně vás Hoernerová." Dívala se mi zpříma do očí, snažila jsem se neuhnout pohledem tak, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec jsem stejně uhnula. Její pohled byl až moc nadřazený.

"Jistě, paní Zaytsevová." Odvětila jsem kamenně. Na rtech se jí vyloudil zlý úsměv a znovu na mne začala působit tak jako na začátku: děsivá ženská, která si myslí, že nám tu může neomezeně vládnout.

"Zřejmě už nic nepotřebujete paní Zaytsevová, takže my bychom už šli." Scott se začal zvedat ze židle a pokývl na mě, ať se zvednu taky. Zaytsevová nás propalovala pohledem a se stoprocentním pohrdáním řekla: "Od Hoernerové už nic, ale od vás Mitchelle ano. Posaďte se prosím. Vy můžete jít Hoernerová." Zastavila jsem se ve dveřích, otočila se čelem k Zaytsevové a v klidu se opřela o zeď. Scott si mezitím dosedl zpět na křeslo. Založila jsem si ruce na prsou a naprosto vyrovnaně sledovala Zaytsevovou, jak to v ní vře.

"Říkala jste, že můžu. Ale já nechci odejít. Ráda tu počkám se Scottem." Sdělila jsem jí, co nejklidněji jsem dovedla a navrch přihodila takový ten úsměv, který říká: jste mi naprosto někde. Zaytsevová skoro zezelenala vzteky.

"Padej odsud pryč." Zasyčela se zaťatými zuby. Pohodila jsem vlasy a než jsem vyšla ze dveří, ještě jsem se otočila do kanceláře a dost nahlas řekla: "První slovo platí, to byste měla vědět nejlíp vy paní Zaytsevová, nebo snad ne?" ironicky jsem se usmála a Zaytsevová zaskřípala zuby.

Od Zaytsevové jsem odcházela s celkem povzneseným pocitem, že jsem to té staré ježibabě nandala, ale snad si za to nesmlsne na Scottovi. Mrzelo by mě, kdyby to musel odnést za mne. Vracela jsem se tou samou cestou, jako jsme se Scottem přišli, zastavila jsem se i obrazu toho divného dědka a vyndala papíry, které potřebuju, co nejdřív prostudovat.