What we live for

1. Proč žít?

I know that one day
(Já vím, že jednoho dne)
I'll be that one thing
(Budu tou jednou věcí)
That makes you happy
(Která tě dělá šťastným)
I know I'll keep you laughin'
(Budu tě rozesmívat)
You're sun on a cloudy day
(Jsi slunce v zamračeném dni)
The feel of a perfect wave
(Pocit z perfektní vlny)
That's crashin' upon your face
(Která se ti rozbíjí o tvář)
Yeah, I know that one day, one day...
(Ano, já vím, že jednoho dne, jednoho dne...)

...

Občas, když zrovna seděl u jediného okna svého pokoje a pozoroval, jak si vítr hraje s větvemi velkého ořešáku, přemýšlel, jaký by jeho život mohl být, kdyby se narodil jinak. Kdyby jeho rodiče měli jiné představy o správné výchově, kdyby se směl rozhodovat sám za sebe. Občas přemýšlel, jaké by bylo narodit se až po Benovi, jeho mladším bratrovi, a vyměnit si s ním role. Občas, když tam seděl s jednou z učebnic a řádky se mu rozpíjely před očima vyčerpáním, dostala se mu do hlavy ta jedna hloupá myšlenka – jaké by to asi bylo. Žít...

A pak ten zvláštní pocit odplul jako nesplněný slib a on z parapetu, na němž sedával, slezl, vrátil se ke stolu a znovu se ponořil do jedné z učebnic matematiky, podepřel si hlavu dlaní a z úst se mu vydral zmučený povzdech. Občas to všechno, co se kolem dělo vážně nemělo žádný smysl.

„Jamie?" ozvalo se zpoza dveří a on zabručel cosi na způsob souhlasu. Věděl ale, že i kdyby nevydal jedinou hlásku, jeho matka by stejně vstoupila.

„Jamie, učíš se?"

Hloupý dotaz, problesklo mu hlavou. Nic jiného touto dobou nedělal, měl před zkouškami a pokud je chtěl zvládnout na sto procent, tak, jako vždy, musel se učit.

„Ano."

Zbytečná odpověď na zbytečnou otázku, nic víc.

„To je dobře," odtušila žena a opět pokoj opustila. A i když nechtěl, oči mu opět sjely k oknu, k větvím toho velkého ořešáku a k příběhům, které se tam, za oknem, nepochybně odehrávaly nejen právě v ten moment, ale po celý Jamesův život. Celou tu dobu, kdy tu seděl se něco dělo a občas, když právě tyto myšlenky napadly jeho hlavu, toužil na moment alespoň jeden z těch příběhů zažít. Něco vyzkoušet, udělat nějakou hloupost. Občas toužil vylézt do větví ořešáku a třeba z nich i spadnut, občas toužil zaklepat na okno na druhé straně a vpadnout do toho domu, tolik podobného jeho vlastnímu a zašklebit se na vlastníka pokoje na druhé straně. Občas.

A pak to skončilo. Z výšek měl strach už od mala a na ten strom nikdy nevylezl. Do pokoje naproti by nikdy jen tak nevpadl a zažít jeden z příběhů tam venku? Neměl čas! Studoval. Jednou, až odmaturuje a úspěšně zakončí jedno z nejprestižnějších místních gymnázií, odjede na univerzitu na práva. A potom bude ve své vlastní kanceláři, bude vydělávat milióny dolarů a bude moct cestovat, nejen po jeho rodné Americe, ale i do Evropy, Asie, Afriky, kamkoli. Bude to budoucnost, jakou by mu každý mohl závidět. Pro tu se vyplatilo přinášet oběti.

Zavřel učebnici a vytáhl telefon, když si všiml krásné drobné veverky nakukující do jeho okna. Okamžitě vytáhl fotoaparát, lépe se postavil a neznatelně se přiblížil, než zmáčkl spoušť. Miloval focení! Možná v tom nebyl nejlepší, bavilo ho ale a těch pár lidí, co občas zavítali na jeho Instagram, zdálo se, jeho práci oceňovalo.

Dveře se znovu rozrazily.

„Jamie, já jen... Ty už se neučíš?"

Byly chvíle, kdy si skutečně nepřipadal jako skoro sedmnáctiletý středoškolák, ale spíš jako nejnešikovnější dítě pod sluncem. Každý jeho krok se musel řešit.