What we live for

5. Pro vztek

When you look at me
(Až se na mě podíváš)
I wonder if you see
(Zajímalo by mě, jestli uvidíš)
All the things you thought I could be
(Všechny ty věci, kterými sis myslela že mohu být)

[All the crazy nights
(Všechny ty bláznivé noci)
All the stupid fights
(Hloupé boje)
All the tears that filled our eyes]
(Slzy, které plnily naše oči...)

All my life all I ever did was try and try
(Celý můj život, vše, co jsem dělal, byla snaha, snaha a snaha)
I never meant to be your problem child
(Nikdy jsem nechtěl být tvým problematickým dítětem)
Your problem child...
(Tvým problematickým dítětem...)

...

Jamesova matka vždycky říkala: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Opakovala to svému synovi takřka neustále, tomu to ovšem šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, ostatně, nepochyboval, že to žena po jeho boku ví. Když se ale ten den sunuli k benzínce, v ruce držel prázdnou nádobu na benzín a slunce mu pražilo na odhalený krk, na němž snad prvně v životě neměl vlasy, zvládl mlčet od začátku celé té dlouhé cesty bez sebemenších potíží. Měl dojem, že pokud něco skutečně řekne, hezké to nebude.

Svůj batoh nechal v autě. Byl plný oblečení, které teď nepotřeboval, taky v něm měl deku, snídani, vše, na co zrovna v ten moment neměl ani pomyšlení. Jedinou důležitou věcí bylo dojít pro ten hloupý benzín, vrátit se do auta a co nejrychleji dojet domů.

Jenže na jinou stranu se v ten moment onoho „dojet domů" začínal bát. Nepochyboval, že matka na jeho noční dobrodružství přijde a už v ten moment viděl její zklamaný výraz, ze všech představ, které jeho mysl terorizovaly se mu začínala točit hlava a svět se mu motal zbytky alkoholu, který v sobě cítil. Bylo mu zle, ne tak, jako ráno – tohle byl pocit schovaný kdesi hluboko v něm, snad dokonce v jeho srdci. Bylo mu mizerně.

Vždycky Charlieho považoval za naprosto senzačně šíleného člověka. Jeho nejoblíbenější číslo bylo třináct, neustále chodil v černé, byl takový typický bad boy, ale o to nešlo – šlo o cosi v něm, co jej zkrátka dělalo jiným a pro Jamieho neskutečně přitažlivým. Byl schopný jít za tím, co chtěl, klidně přes celý svět, byl zručný, svůj vlastní účes, po bližším přezkoumání poměrně složitý, si už od dvanácti let stříhal sám. Věděl proto, že i jeho vlasy ostříhal dobře, to ale bylo úplně jedno. Nechtěl je krátké!

Toho kluka miloval od svých čtrnácti let. Od deseti byli nejlepší přátelé. A celou tu dobu na něm obdivoval to dobrodružství, které s ním přicházelo, jistotu, že v jeho přítomnosti bude skutečně žít. Když se ale nyní plahočil po rozpálené cestě, projíždělo mu sem a tam hlavou – skutečně je tohle to, co chci?

Bylo to hloupé, začínal si ale poměrně trpce uvědomovat hořkou pravdu. Život možná zkrátka a dobře nebyl pro každého. Charlie tohle zvládal – pařit dlouho do noci, plížit se tmou, dělat rozhodnutí, nad kterými by Jamie přemýšlel roky a stejně by je nakonec zavrhl. Zvládal žít. Jenže možná, úplně maličko možná tohle zkrátka neuměl každý, možná byl život speciální bonus daný do vínku jen některým výjimečným lidem. Anebo naopak ne, možná, že osud vybíral pár jedinců, které o tuto schopnost zkrátka připravil.

Možná měla matka pravdu. Možná jeho úlohou skutečně bylo studovat, studovat a studovat, získat oceňovanou práci a zemřít jako bohatý a známý. Možná mu prostě nebylo souzeno dělat hlouposti, blbnout dlouho do noci, možná to takhle prostě nemělo být.

Charlie byl úžasný a fascinující člověk, jehož přítomnost Jamiemu slibovala dobrodružství. Proto ho miloval. Jenže možná bylo tohle dobrodružství to, čeho se celou dobu měl vyvarovat. Tak, jak to chtěli jeho rodiče. Protože ať se snažil, jak chtěl, šťastný se rozhodně necítil, ba naopak. Přál si nikdy neodjet...

„Kámo? V pohodě, Jamie?" ozvalo se za ním, a tak se otočil a neznatelně přikývl. Nedokázal se vyhrabat z myšlenek, v nichž byl ponořen a v pohodě se rozhodně necítil. Bál se, měl šílený strach! Bál se, že tu hloupou benzínku nenajdou, bál se rodičů, bál se, že mu zakáží dál se s Charliem stýkat. Bál se o svou lásku, ale taky se bál o sebe. Jenže to bylo jeho příteli úplně jedno, ostatně jako všechno ostatní. Vždycky mu bylo všechno jedno, jeho zdraví, jeho budoucnost. Studoval na jakési průmyslovce, aniž by tušil, co bude dělat pak. Byl mu jedno jeho prospěch, hlavně, že si večer zase lokne. Byl mu jedno Jamie.

Fascinující bylo, že jej tahle myšlenka vlastně ani nebolela. Bylo to spíš takové hořké, kruté, temné, ale ne bolestivé.

Bylo mu jedno, že James ven nemůže. Prostě šel bez něj. Bylo mu jedno, co chce a nechce, bylo mu jedno, co na všechno řeknou jeho rodiče. A možná, úplně maličko možná byl i tohle důvod, proč mu Jamie nikdy neřekl o svých citech. Protože by mu dost dobře mohly být úplně jedno.

„To je fajn. Tak, hlavně si nezakopni o nohu, zlato. Špičky dopředu, ne k sobě," zapitvořil se, snad aby odvedl Jamieho pozornost od pochmurných myšlenek, to se ale zdaleka neshledalo s pochopením. Naopak, blonďák se zastavil, zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s těmi čokoládovými s tak zlým pohledem, až se Charlie na moment zalekl.

Blonďák nevěděl, proč se do Charlieho zamiloval a nevěděl ani, proč ten cit za celá ta léta nechtěl odejít. Neměl tušení, proč každá brunetova návštěva jeho pokoje rozdmýchala plamen, jenž v něm hořel a rozhodně to tak nechtěl, copak měl však na výběr? Věděl ale, že mu o tom nikdy nemůže říct. Protože Charlie na vztah, opravdový vztah nebyl připravený, i když byl o rok starší než Jamie.

Jeho slova jej ale dokonale odzbrojila. Všechno ovládání šlo do kytek a zoufalství, které v sobě cítil od rána se začalo drát na povrch.

„Špičky dopředu? Charlie, děláš si ze mě prdel? Ano, děláš, vím že děláš! Sakra, chápeš vůbec, co se děje? Jsme kdesi úplně v prdeli, nemáme jediný litr benzínu a nemáme sebemenší šanci vrátit se domů včas, ani kdyby ta blbá pumpa stála hned před námi. A i kdybychom to stihli, rodiče mě zabijí. Rozumíš tomu? Zabijou mě, jsem úplně v háji a tobě je to úplně u prdele! Jediné, co z toho máš, je sranda při parodování mojí matky!" rozhodil rukama naštvaně a brunet na malý moment ztratil slova. Ostatně, i James se zalekl, když to všechno dolehlo k jeho uším, tohle nikdy neudělal. Nekřičel, stejně to ale bylo nové, vždy s Charliem mluvil klidně a přívětivě, protože ho zkrátka a dobře měl rád, ostatně, byl to jeho nejlepší přítel. Teď to ale bylo jiné, cítil se tak zničeně a frustrovaně, alkoholem obvzláštněná noc na něm nechala stopu, která stále nestihla plně zmizet a on v sobě cítil tu hořkost, ten chlad.

A Charlie se usmál. V ten jeden jediný moment, kdy chtěl blonďák vidět cokoli jiného, třeba i slyšet zadělanou omluvu z jeho úst nahodil brunet ten svůj poloúsměv s ďolíčkem ve tváři, zazubil se jako neviňátko a opět tím Jamiemu dokázal, jak vážně celou situaci bere.

„Brácho, já tě včas domů dostanu. Slibuju," řekl, chytaje jej za paži a otáčeje směrem, kterým jejich auto stálo.

„Proč se vracíme?" nechápal Jamie. Ta hloupá pumpa mohla být už jen kousek před nimi, co když byla hned za další zatáčkou? Jenže Charlie nic neříkal, jen jej dál vedl směrem k autu, na tváři onen sebejistý úsměv.

„Věř mi," mrkl na něj a v čokoládových očích se mu zalesklo. Jenže důvěra byla přesně tím, co v něj Jamie vždy choval a nyní se to každou další minutou pomalu a jistě ztrácelo.