What we live for

15. Pro minulost

Oh they say love is for the loving,
(Říkají, že láska je pro milující)
Without love maybe nothing is real.
(A bez lásky snad nic nebude skutečné)
So am I loveless or do I just love less?
(Tak, jsem bez lásky, nebo prostě miluji méně?)

Oh since love left
(Protože od doby, co láska zmizela)
I have nothing left to fear.
(Nemám nic, čeho se bát)

...

Sny té noci nemohl Jamie nikdy zapomenout. Nešlo o nic velkolepého, žádná kouzla a nadpřirozeno – tu noc mu jeho hlava rekapitulovala snad celý život až do toho jednoho momentu, kdy tu ležel a spal, hlavu na Charlieho rameni, aniž by o tom věděl. Vybavovali se mu staří přátelé, které byl koncem prvního stupně nucen opustit, šikana a první skutečný přítel, kterého zde získal – Charlie. A když to teď všechno znovu viděl, kolem něj už se jeho život nikdy točit nepřestal. Byly to hodiny, kdy se s brunetem jen procházeli venku a povídali si, zjistili, že bydlí hned vedle sebe a poté, co Jamieho rodiče úplně nepodpořili jejich přátelství, lezl za ním Charlie po tom hloupém stromě snad každý večer, jen aby se viděli. Sedali si spolu ve škole, bavili se, byli jako bratři...

A Jamie nevěděl, že se jeho vnímání krapet impulsivního bruneta mění víc, než by si přál. Bohužel, když to ale zjistil, bylo už pozdě. Objevil se Logan, který Charlieho naprosto okouzlil a brunet za ním chodil jako ovečka, opakoval každý zrzkův pohyb, zbožňoval ho a miloval. A Jamieho city se v ten čas staly naprosto nepodstatnými.

Když se Charlie a Logan rozešli, měl Jamie zase šanci, to byla pravda. Od té doby brunet nikoho neměl, ten vztah ale jako by mezi dva přátele postavil hradbu, která nešla zbořit, hradbu, která víc, než kamarádství nepovolovala. Charlie se naučil svěřovat se Jamiemu s city a láskou, naučil se chodit k němu pro rady, čím víc jej ale bral jen jako vrbu, tím lepšími se stávali přáteli a tím menší byla šance jednou jimi přestat být, i kdyby se ten vztah měl změnit na lásku. Všechno bylo daleko těžší a blonďák se do toho hrozně bál, nikdy o svého přítele nechtěl přijít. Tak, jak Charlie obdivoval a zbožňoval Logana, tak Jamie zbožňoval a obdivoval Charlieho. Nemohl ho ztratit.

A teď byl tady. Jeho city se změnily, rozhodně už ho jaksi slepě neobdivoval. Tehdy nerozuměl ničemu z toho, co Charlie dělal, jen tomu hloupě věřil a snad právě kvůli tomu to tolik bolelo – najednou byl nucen zjistit, že ani Charlie, kterého tak vždy bral, není a nikdy nebyl dokonalý. Zjistil, jak jeho kroky skutečně vypadají a už jim jen slepě nedůveřoval, zároveň je ale konečně začínal chápat a zcela svévolně je respektovat, bylo to jiné, než to pobláznění, z nějž se tak krutě probudil. Bylo to takové...

V ten moment se probudil a všechny myšlenky a pocity odešly kamsi pryč. Nechtěl rozlepovat těžká víčka, uvědomoval si ale, že s ním Charlie nepatrně třese. Oba byli noční sovy a ranní vstávání nesnášeli, nechápal tedy, co se sakra děje. Vždyť dnes do školy nešel...

„Jamie, musíme vstávat... Musíme jít. Začíná pršet, tady nad námi není skoro nic, zmokli bychom," mrmlal brunet a tahal Jamieho na nohy. Ten se po chvíli konečně nechal, protíraje si oči, a v ten moment si drobné kapičky konečně uvědomil. Opravdu začínalo pršet.

„Pojď, kousek odtud je nějaký posed, na chvíli se tam schováme," zíval brunet. Byli na tom se vstáváním opravdu stejně a netrvalo to ani půl minuty a oni leželi v malé budce posedu, nasáčkovaní vedle sebe a znovu plně ponořeni do říše snů. Příběh, který mu hlava vytvořila tehdy, už si ale, bohužel, nepamatoval.

*

Když velké těžké kapky přestaly bubnovat o dřevěnou stříšku a skrz mraky vykouklo zářivé slunce, bylo už nějakou tu chvíli po poledni. Slezli proto dolů, na zem, a znovu se vydali na cestu. Tak se Jamie cítil nejlépe – ať už se s nimi dělo cokoli, dokud alespoň něco dělali, i kdyby to měla být celodenní cesta lesem, posouvali se k domovu. Tedy, šli na úplně opačnou stranu, něco dělat ale znamenalo blížit se k návratu a toho on se držel jako tonoucí stébla. Potřeboval nějaké, on i Charlie.