What we live for

25. Pro rodinu

Oh I've seen trouble more than any man should bear
(Viděl jsem víc potíží, než by měl kterýkoli člověk)
But I've seen enough joy, I've had more than my share
(Ale taky jsem viděl tolik štěstí, měl jsem daleko víc, než svůj podíl)
And I'm still not done, I'm only halfway there
(A stále nemám dost, jsem jen na půli své cesty životem)
I'm a million miles ahead of where I'm from
(Jsem milion mil od místa, kde jsem vyrazil)
But there's still another million miles to come
(Ale stále je tu jiných milion mil na projití)

...

Říká se, že až když člověk o všechno přijde, pochopí, jakou cenu to skutečně mělo. Ze dna vždy vedla jen jedna jediná cesta, ale občas, jednou jedinkrát za celý život bylo možná zcela správné se na to dno podívat, i když ta myšlenka vždy zněla krapet šíleně. Protože jen ze dna oceánu lze ocenit, jak šťastní můžeme být na pevnině. Setkat se se smrtí znamená pochopit, jak úžasný je život.

Jamie chtěl žít, byl si tím stoprocentně jist. Chtěl dál zůstávat na planetě, na níž se narodil, nechtěl ji opouštět a nemusel – a to bylo to jediné, na čem skutečně záleželo. Zpětně bylo skoro vtipné, že mu na začátku nejvíc vadily ostříhané vlasy. Stalo se toho hodně, přišli o auto, šaty, věci a peníze, ale nepřišli o své životy a nic nebylo tolik podstatné.

„Krásná, že?" prohlédl si Charlie znovu moc hezkou temně černou motorku. Místy byl její lak poškrábaný od předchozích uživatelů, kůže na sedačce byla taky krapet poničená, ale stroj fungoval a nezdálo se, že by fungovat přestával. A co bylo nejdůležitější, měl dostatečně velkou nádrž, aby je odvezl od jedné pumpy ke druhé. Víc ani nepotřebovali.

„Je perfektní," přikývl Jamie, složil deku, to jediné, co jim ještě zbylo a nastrkal ji do menší přihrádky zezadu připevněné k motorce. Helmy neměli, byli rádi, že jim vystačily peníze na mapu a dost neopatrně se raději rozhodli pro něco k jídlu, než pro přilbu.

„Můžeme?" zeptal se pro jistotu Charlie, když na motorku nasedl a chytil se řídítek. V ten moment Jamie nemohl jinak, ta myšlenka zkrátka přišla a jen těžko se jí pak zbavovalo – tohle Charliemu nehorázně slušelo. Možná bylo hloupé přemýšlet nad tím zrovna v ten moment, v roztrhaných džínech, černém tričku, s těmi svými piercingy a rebelským účesem mu ta motorka zkrátka hrozně slušela...

„Jasně," přikývl blonďáček, ještě předtím se ale otočil a naposledy si prohlédl uličku, ve které čtyři dlouhé noci přespávali. Zbude na to místo tolik vzpomínek a nejen na něj, na celý ten výlet...

„Jestli ti to tu bude moc chybět, někdy se můžem vrátit a zase si zahrát na bezďáky," zašklebil se Charlie a Jamie jej přátelsky praštil do ramene, než si konečně sedl za svého přítele a pevně jej objal kolem pasu. Tohle nikdy dřív neudělal, jízda na motorce byla podivně intimní a on mohl cítit jeho kůži, napínající se pod tenkou látkou trička. Svým trupem se tiskl k Charlieho zádům a dýchal jeho vůni, mohl zblízka spočítat jeho piercingy a prohlížet si jeho tvář. Bylo to nádherné.

A oni z malého města konečně vyjeli a po jedné z těch nekonečných Amerických silnic zamířili přímo mezi pustiny, konečně směrem, kterých se chtěli ubírat celou dobu. Krajina jim mizela za zády a oni projeli kolem lesa, do nějž utekli před Willem, pak kolem domečku v němž ze začátku přespávali i kolem místa, kde tehdy potkali toho policistu. A Jamie cítil, jak mu vítr čechrá vlasy, ještě víc se natiskl na chlapce před sebou a na malý, maličký moment zavřel oči, vnímal to teplo, tu blízkost a ten dokonalý pocit z rychlé jízdy, větru, bylo to, jako by skutečně létal. Možná ani neměl křídla, možná, že celou tu dobu, co z okna pokoje pozoroval ten hloupý strom a snil o létání ani vzlétnout nemohl. Možná mu rodiče nikdy nic nepřistříhli. Ale v ten jeden moment skutečně létali a v Jamieho hlavě se opět rozehrála ta krásná, létem a pozitivní energií nabitá píseň, kterou poslouchali, když odjížděli. A jeho rty se stočily v úsměv, který se změnil ve smích, tiše, šťastně se smál, kdykoli Charlie trochu zrychlil a on tak ještě víc cítil ten vítr, adrenalin, ten život.