What we live for

18. Pro tajemství

I can see the stars,
(Vidím hvězdy)
From America.
(Z Ameriky)
I wonder, do you see them, too?
(A přemýšlím... vidíš je taky?)

So open your eyes and see,
(Tak otevři oči a podívej se)
The way our horizons meet.
(Jak se naše obzory prolínají)
And all of the lights will lead,
(A všechna ta světla povedou)
Into the night with me.
(Do noci se mnou)
And I know these scars will bleed.
(A já vím, že všechny tyhle jizvy zmizí)
But both of our hearts believe,
(Ale obě naše srdce věří)
All of these stars will guide us home...
(Že všechny tyhle hvězdy nás dovedou domů...)

...

Jamie nikdy nebyl dvakrát pozitivní člověk. Ať už se dělo cokoli, věřit v zázrak, v to, že se vše záhadně samo vyřeší mu nikdy nebylo vlastní, na rozdíl od Charlieho, který kolem něj pak chodil s úsměvem na tváři a sliboval, že všechno bude dobré. Brunet se nehodlal zatěžovat podobnými starostmi, svým životem proplouval tak lehce a přirozeně, až mu Jamie občas záviděl. Snažil se myslet optimističtěji, věřit, že se všechno jednou obrátí na lepší stranu. Skutečně to zkoušel. Ale v ten moment, kdy seděli, schoulení u sebe v jedné tmavé uličce malého města, protože jen tam na ně nemohly velké kapky zase se snášející z nebe, v ten moment už nevěřil v nic.

Nedokázal se tvářit, že jim třeba někdo pomůže, že se někdo slituje a tu noc, kdy opět spali natištění na sebe a těžké kapky smutně bubnovaly o střechu nad nimi, noc, kdy se zásoby ztenčily na naprosté minimum a oni měli oba hlad, tu noc se cítil tak zbytečně a hloupě, jako nikdy jindy. Možná už na tomhle světě neměl co dělat. A možná, úplně maličko možná neměl nikdy.

A v podobném duchu se nesla celá noc i celý další den, který seděli v uličce, pozorovali ten hloupý déšť a mlčeli, snad nebyla slova, která by k celé té situaci šla říct. Jamiemu bylo naprosto mizerně a zároveň tak nějak... cítil se smířeně, to je to správné slovo. Naprosto pesimisticky smířeně se vším, co se kolem dělo. Úzkost a strach stále se přelévaly jeho tělem v nekonečných vlnách, začínal si na ně ale zvykat, uvědomovat si, že se jich už nikdy nezbaví. Bylo zcela zbytečné řešit, co řeknou rodičům, řešit jejich reakce, řešit cokoli. Všechno bylo na nic.

Měli takhle zemřít? V uličce malého městečka kdesi daleko od civilizace, vedle smrdícího kontejneru, kvůli kterému tam byla ona stříška, bez jídla, jen o vodě, kterou si mohli doplňovat v blízké studánce v lese? Byla tohle jejich budoucnost až dokud tu nepadnou? Všimne si jich někdo až budou na pokraji smrti? Pochyboval. Už teď byli utahaní, pomlácení a zničení a přesto byli všem místním naprosto ukradení. Tak, co pak? Kdo z nich zemře dřív?

Představil si, jak zde sedí třicátý den jejich ztracení a dělí se o pár drobků, co zbudou v igelitovém pytlíku. V hlavě jako by se mu najednou vybavila celá ta scéna, kdy budou oba na pokraji smrti a on přesto vydrží déle, bude nucen pozorovat, jak Charlie naposledy vydechne a pak...

Teplá dlaň mu opatrně přejela po tváři a on se polekaně otočil, střetávaje se s dvěma hřejivými čokoládovými studánkami. Vždycky byly tak... tak dokonale uklidňující, jediný pohled do nich ho nutil cítit se doma, v pořádku, tam, kde má být. Nechtěl je ztratit... Nechtěl umřít...

„Neplač," zašeptal brunet a Jamie jako by si to až v ten moment uvědomil. Opravdu plakal? Nevěděl o tom, teď ale cítil ty hloupé slané kapky, pálení v očích a nepříjemný velký knedlík v jeho krku jako by všechno jen umocňoval, cítil se tak příšerně.