What we live for

3. Pro alkohol

These are the days, we've been waiting for.
(Tohle jsou ty dny, na které jsme čekali)
On days like these, who could ask for more.
(Kdo by v takových dnech mohl žádat více?)
Keep them coming,
(Nechme je přicházet)
cause we're not done yet.
(Protože my ještě neskončili.)
These are the days we won't regret.
(Tohle jsou ty dny, kterých nebudeme litovat.)
These are the days we won't forget.
(Tohle jsou ty dny, na které nezapomeneme.)
...

Pamatoval dny, kdy byli s Charliem ještě děti. Pamatoval, jaký brunet byl a vybavoval si jeho sny a ideály. Když nad tím vším zpětně přemýšlel, uvědomoval si ale, že ani brunet se nezměnil ze dne na den – byla to dlouhá cesta, spousta a spousta rozhodnutí, ať už jeho, jeho rodičů anebo jeho přátel, která jej dovedla k jeho současnému já a Jamie nedokázal určit, zda šlo o rozhodnutí dobrá, nebo špatná. Byl to čip v mobilu, byla to šikana, která z jejich základky nikdy nezmizela, byly to nejčistší a nejchladnější modré oči, jaké Jamie znal. Byly to nároky a byla to chuť svobody, síly a marihuany. Byl to život.

Když na něj teď koukal, pozoroval vítr v jeho vlasech a piercingy v uchu, vybavoval se mu jako malý kluk s účesem stejným, jako všechny děti kolem, s ideály rodičů a učitelů, kluk, který neměl nejmenší tušení, co všechno ho může potkat. Možná, že jeho změna byla jakási pomsta – rodičům, učitelům, životu. Všem, jejichž rozhodnutí se na změně podíleli. Možná, že kdyby se to všechno nestalo, Charlie se nezměnil. A možná byl zkrátka a dobře puberťák a ani kdyby mu rodiče v sedmi letech skutečně koupili zvířátko a jen mu neopakovali, že se o něj není schopný postarat, nesnažil by se jim nyní dokázat, jak moc má život ve vlastních rukou.

Měl. Jen nebylo jisté, nakolik je to dobře nebo špatně.

Tohle všechno šlo ale mimo Jamieho, protože ten nezvládl nic jiného než svého přítele pozorovat jako jakéhosi poloboha. Byl nádherný, věděl to. Dokonalý, ve všech ohledech, a ten poloúsměv, ďolíček ve tváři, ta jiskra v očích, všechno to Jamieho přitahovalo a nutilo ho to cítit adrenalin kolovat jeho žilami. Sám se nikdy neodvážil k tomu, co dělal Charlie, když na něj ale koukal, zkrátka věděl, že on ho vytáhne ze stereotypu. Že mu přinese dobrodružství.

Slunce už se chýlilo k obzoru, když auto zastavilo a oba kluci vystoupili. Starší vytáhl batůžek, který si s sebou nesl a jeho obsah podezřele zacinkal, to ale Jamie nemohl slyšet. Vítr už mu zase čechral vlasy, v hlavě stále slyšel slova té písně, která mu připomínala nějaký zážitek, na který člověk nikdy nezapomene, něco výjimečného. To bylo to, jak se v tu chvíli cítil. Výjimečně.

Podíval se před sebe a z výšky, v níž stál se mu zatočila hlava, Charlie jej ale chytil za paži a pomalu vedl ke kraji útesu, kde se nacházeli. Držel ho a blonďák jako by nevnímal vůbec nic, jen teplo, které z jeho paže cítil a jakousi podivnou jistotu. Věděl, že bude v pořádku. S ním ano.

A tam, blízko a zároveň dostatečně daleko od kraje, aby se blonďák cítil v pořádku, se oba posadili, pozoruje slunce, kterak se odráží na hladině nádherného oceánu a jeho paprsky sklouzávají po vodní hladině, seděli a vnímali dokonalost toho momentu, kdy jako by byli na samotném konci světa, a přitom se Jamie konečně cítil tak moc živý a plný energie a adrenalinu, bylo to skoro děsivé. Rukou si upravil vlasy, aby mu nezasahovaly do výhledu a pozoroval zlatavou krásu před sebou.

„Nenávidíš je," slyšel Charlieho typickým chraplákem, a to jej donutilo nepatrně sebou cuknout. Nechápal, o čem druhý mladík mluvil.

„Nenávidíš je, že ano," přimhouřil oči a zadíval se na Jamieho dlouhé světlé vlasy. Pravda, často si na ně stěžoval, pravda byla i to, že je měl jen kvůli matce, šlo ale skutečně říct, že je nenávidí?

„Nevím," zamračil se, brunet ale rozhodnutě kývl.

„Nenávidíš. Tak proč se nenecháš ostříhat? Víš, občas tě vůbec nechápu, kámo," vydechl, oči opět upřené na výjev před nimi, a tak Jamie udělal to samé, ještě dřív, než chraplavý hlas znovu protnul ticho.

„Proč ti na nich vždycky tak záleželo? Proč je posloucháš úplně ve všem, proč se nemůžeš rozhodnout ani v tom, jak budeš vypadat? Vždyť je to tvoje věc," řekl, James se ale zamračil. O tomhle mluvit nechtěl, Charlie dobře věděl, jak na tom se svou rodinou byl.

„Mou matku znáš. Dobře víš, jak to je. Krom toho, rozhoduju se sám," ohradil se, brunet jej ale sjel poměrně kritickým pohledem.

„Nerozhoduješ. Hele, já vím, jak to je, říkal jsi mi to, ale je to tvůj život! Jsi to ty! Chtěl jsem ti představit své přátele, nikdy jsi nemohl. Jediné, kdy se můžeme vidět, je večer, aby nás společně někde neviděli. Nemůžeš se rozhodovat o svých vlasech, o svém oblečení, ani o své budoucnosti. Jamie, vždyť ty žádný hloupý práva studovat nechceš!" vyjel na něj nechápavě.

„Ale chci! Chci cestovat po Evropě, mít spoustu peněz, smět..." chtěl pokračovat, brunet jej ale zarazil.

„Jamie, to myslíš vážně? Tohle říkej někomu, kdo tě nezná tak dlouho, jako já. Vždyť ty nenávidíš létání letadlem! Nenávidíš sedět v tom miniaturním prostoru a z mraků kolem tebe je ti špatně. Nenávidíš tak velkou změnu, jaká by s cestou do Evropy přišla a peníze? Na co? Kámo, všechno to, co popisuješ ti říkala matka, vidím to na tobě. Nic z tohohle jsi nikdy dělat nechtěl!"

Ta slova bolela. Fyzicky bolela, a to hlavně proto, že Jamie cítil, jak moc pravdivá vlastně byla.

Pevně sevřel rty k sobě, stejně jako oční víčka. Nechtěl vidět nic, ani slunce, ani svého přítele.

„Fajn, tak to takhle nechci. Ale co s tím mám podle tebe dělat?" zeptal se tiše, tak tiše, že jej Charlie skoro neslyšel. Přesto se ale usmál, ruku mu přehazuje kolem ramen a přitahuje si jej k sobě. Přátelsky, tak, jak to dělávali po celá léta a kdyby z něj Jamie necítil tu hloupou marihuanu smíchanou s alkoholem, řekl by, že šťastnější být nemůže. Teplo jeho těla, chápavý úsměv a jiskry v čokoládových očích jej ale uklidňovaly, svým způsobem to bylo příjemné.

Vždycky věděl, že Charlie není zlý. I když to tak občas vypadalo, i když se občas choval... no, jako idiot, byl to jeho přítel a Jamie věděl, že by se za něj porval, kdyby na to přišlo. Taky byl ale poměrně svérázný a když něčemu nerozuměl, nerozpakoval se dát to najevo. To však neznamenalo, že blonďáka neměl rád. A ty starostlivé jiskry v jeho očích v ten moment vypovídaly daleko víc, než by si tmavovlásek kdy přál.

„Já nevím. Možná s tím nemůžeš dělat vůbec nic, i když si to teda nemyslím. Ale víš, co bys měl?" zeptal se, pustil Jamieho a zadíval se mu do očí, přitahuje si k sobě batůžek a vytahuje z něj tmavou láhev.

Blonďák nemohl jinak než ošít se. Tušil konec věty ještě předtím, než byla vyslovena a aby byl upřímný, vlastně se jí i bál. Věděl, že Charlie pije, ať už sám, nebo s přáteli, sám však na tohle neměl ani pomyšlení.

„Měl bys na to na všechno zapomenout. Pro teď. A než začneš odporovat, rád bych ti připomněl jedno – zítra se zase vrátíme. Zítra večer už budeš sedět za stolem a učit se, aby se z tebe stal nudný právník, jako jsou tvoji rodiče. Zítra už budeš mít zpět svůj nudný život. Ale teď jsi tady, na konci světa, kde můžeš úplně cokoli, chápeš? Copak vážně nechceš jen jednu, jedinou noc zkusit žít?"

„Já nevím," oponoval mladší nejistě. I přes všechny Charlieho argumenty v něm koloval strach, jeho slova jej ale uklidňovala a adrenalin v jeho srdci se zvětšoval a zvětšoval, přál si to zkusit. Žít...

„Za pár dní ti bude sedmnáct, brácho. Celý předchozí život, i ten budoucí chceš dělat jen a pouze to, co ti naplánovala rodina. Nikdy jindy tahle příležitost nemusí znovu přijít, ať už bude doma Ben, nebo moji nebo tvoji rodiče, nebudeme mít ani jedno auto nebo prostě čas. Ale teď to tu je. Nic z tebe neucítí, nic na tobě nepoznají. Jednu jedinou noc se budeš bavit, tak, jak s nimi nemůžeš a pak na to na všechno můžeš zapomenout," říkal, zatímco naléval dvě sklenky zlatavé tekutiny.

„Prostě to zkusíš. Jednou. A pak už nikdy znova nemusíš."

A tak si onu sklenku vzal a na jeden lok do sebe celý obsah hodil.