What we live for

20. Pro sny

They say love is pain, well darling, let's hurt tonight...
(Říkají, že láska bolí. Tak, zlato, pojďme si dnes ublížit...)

...

Nedalo se říct, že by to, co Jamie cítil dřív, nebyla láska. Určitě k Charliemu něco cítil, byl do něj neskutečně zamilovaný a neskutečně dlouho, pak se ale ona dokonalost, kterou na něm viděl, vypařila a on mohl spatřit skutečného Charlieho. Impulsivního, nezodpovědného bruneta, kterého se polekal – tohle nečekal, ani nemohl. Snad proto mu tehdy připadal tak cizí, proto všechen ten odstup, připadalo mu, jako by před ním stál nový člověk, konečně ho viděl bez růžových brýlí zamilovanosti a ta vize se mu nelíbila.

Ale pak se všechno změnilo. Charlie mu postupem času ukázal, kým doopravdy byl a teprve tehdy vzniklo to, co cítil nyní, tohle byla skutečná a nefalšovaná láska, věděl to. Nenutila ho ječet a řvát, nebyla nečekaná – vlastně o ní věděl celou dobu, i když si ji uvědomil až v ten moment. Bylo to teplo, které cítil, teplo, které jej hřálo když svět kolem mrzl, zem pod nohama, když padal do propasti. Byl to přístav, když se cítil ztracený, náruč, která jej chránila, když si připadal sám. Ta láska byla hřejivá, stálá, bylo to daleko hlubší, než zasněné zírání. Věděl, kdo je Charlie zač a uvědomoval si všechny jeho nedokonalosti. A přesto věděl, že jedině s ním se bude cítit v bezpečí, že to on jej udělá šťastným jen když se tak krásně a upřímně usměje, tak, jak to vždy uměl jen on.

Ta láska nešla vysvětlit, šla jen cítit. A když ten večer leželi ve své uličce, netištění na sebe a Charlieho vůně, nesmíchaná s alkoholem nebo cigaretami, jen ta krásná, přirozená vůně lidského těla nechávala Jamieho klidně spát, věděl, že on ji v sobě zkrátka měl.

Peníze, které toho dne naspořili nemohly pokrýt částku za dopravu k nejbližší vlakové stanici, bylo jich ale dost, aby oběma mladíkům dodaly naději. Věřili, že si za pár dní vydělají dost a už jim bylo jedno, jak dlouho to bude trvat – z domova byli týden a oba chápali, že to mohlo být daleko víc. Jediné, na čem záleželo, bylo jednou se dostat domů. A s tou myšlenkou se dalšího dne oba probudili, připravení čelit dalším překážkám.

Po dešti minulých dní už na rozpálených ulicích nebyla ani stopa, slunce pálilo ostošest a oba kluci se choulili ve stínu, který jim ulička přinášela.

„Proč takový horko nemůže bejt i v noci, to je mi záhadou," rýpnul si Charlie a naládoval do sebe poslední kousky čehosi, co si koupili v místní samoobsluze. Potřebovali doplnit zásoby a rozhodli se, že za ně dají část peněz, co vydělali – potřebovali jíst, oba už měli hlad.

Ani jeden z nich netušil, co přesně snědli, bylo to hnědo – červené a mělo to v sobě sýr, bylo to ale levné a překvapivě jim to ani jednomu nezpůsobovalo nevolnost. Bylo jim dobře.

Slunce už bylo vysoko na obloze a oni se pomalu chystali k cestě do baru, v němž posledně hráli, když se Jamie zamyšleně podíval kamsi před sebe, vzpomínaje na jejich hraní minulý večer. Bylo to tak krásné, připadalo mu, že i Charlie si to užíval. Sám mu to pak včera potvrdil.

„Moc to nepřepaluj, zavaří se ti kolečka," nadhodil Charlie, když si všiml Jamieho zamyšleného výrazu a ten se na něj zašklebil.

„Vlastně jsem přemýšlel nad tebou. Totiž – říkal jsi, abych ti řekl o něčem, co by ti šlo a zároveň by tě to bavilo, nemohl jsi přijít na práci, kterou bys jednou chtěl dělat. Včera večer jsem tě mohl poslouchat, zjistit, jak zpíváš, vím, že to je takové těžké, ale zvládl jsi to, bavilo tě to, proč to tedy nezkusit?" navrhl, všiml si ale, jak čokoládové oči posmutněly a Charlie zavrtěl hlavou.

„Proč?" nechápal Jamie.

„Užil sis to," přisadil si a brunet takřka neznatelně pokrčil rameny.

„To jo, bylo to fajn. Já vím, že mi to asi jde, říkali to rodiče, učitelé, všichni. Asi bych to zvládl, možná," zamyslel se a Jamie nakrčil obočí.

„Tak proč ne? Protože to tak moc chtějí rodiče?"

„O to nejde, a ty to víš. Já nevím, tohle se špatně vysvětluje. Možná bych byl dobrej, ale já tohle dělat nemůžu a v prvé řadě pak ani nechci. Zpívat je pro mě takový... důvěrný. Zpívat s tebou bylo hezký, Jamie, zvládl jsem to před těmi lidmi, ale skutečně šťastnej bych na velkým pódiu nebyl. Pokud budeš chtít, někdy si spolu zahrajeme, až se vrátíme, ale nemohl bych se tím živit. Rozumíš mi?" naklonil nepatrně hlavu na stranu a zadíval se kamsi hluboko do Jamieho očí. A v těch jeho mohl blonďáček spatřit i všechno to, co neřekl, ten moment byl jeden z neskutečně důvěrných a zároveň naprosto prostých, které Jamie miloval.

„Myslím, že ano," usmál se a Charlie mu úsměv opětoval.

„Než se zeptáš na něco dalšího, dnes jsem svou dávku filozofických keců vyflákal," pozvedl obočí Charlie, než se zašklebil a nepatrně do Jamieho šťouchl. Atmosféra mezi nimi byla přátelská a uvolněná, kdysi Jamie přesně tohle přátelství nenáviděl, teď si jej ale vážil. Přál by si, aby mezi ním a Charliem bylo daleko víc, než jen to a byly chvíle, kdy si to až bolestně uvědomoval. Nešlo o nic sexuálního, vlastně do té doby s nikým nespal. Šlo o potřebu mít ho blízko sebe, obejmout bruneta a třeba i políbit. Být si blíž, než už byli.

Jenže to mu nemohl říct, nedokázal by to! Jak dlouho o něm jen snil? Jak dlouho s ním nebyl schopen mluvit tak otevřeně, jako teď? Už to, kam se dostali byl obrovský posun, nemohl za ním jít a vyznat mu lásku, protože by tím mohl přijít o vše, co zatím měl. A to pro něj bylo příliš cenné, Charlie pro něj byl příliš cenný.

Vždyť on mu ještě neřekl ani, že ve skutečnosti není na dívky. Věděl to o brunetovi, nějak ale nenašel odvahu říct mu, že to má stejně, snad se bál, že by tím mezi nimi vytvořil odstup... Možná to byla hloupá myšlenka, nešlo se jí ale zbavit.

„Za chvíli se ti začne kouřit z uší, brácho," popichoval ho Charlie a tentokrát to byl Jamie, kdo jej jemně, přátelsky praštil do ramene.

Netrvalo dlouho a oni došli k podniku, v němž den předtím hráli. Ještě předtím ale Jamie spatřil svůj odraz v jedné z výloh a tak se zastavil a zahleděl se na něj. Do té doby se vlastně neviděl...

Oblečení potrhané, špinavé, na tvářích strniště, ale vlasy, které mu ostříhal Charlie, držely v sestřihu, který mu vyrobil, a bylo to... hezké. Nemohl říct nic špatného, bylo to hezké a jemu se to líbilo, tak dlouho se těch vlasů chtěl zbavit a teď, když na sebe koukal, připadal si dobře, i když věděl, že právě tímhle začalo celé jejich peklo. Ten sestřih se mu líbil.

Otočil se na Charlieho, ty spokojené jiskry, které mohl spatřit v jeho očích ale mluvily za vše a Jamie chápal, že si brunet jeho nadšení moc dobře všiml.

„Je to pěkný," řekl i přesto a usmál se, Charlie ale pouze pozvedl obočí.

„Pěkný?"

„Fajn, tak je to skvělý, úžasný! Spokojenej?" zašklebil se a Charlie mu úšklebek opětoval, než se usmál. Byl rád, že se Jamiemu jeho práce líbila.

Bok po boku pak konečně došli k podniku, v němž ten večer měli hrát a Charlie Jamiemu otevřel dveře a nechal jej vstoupit prvního. Restaurace byla stejná, jako den předtím, působila sympatickým dojmem. Už už se chtěli vydat k pódiu s nástroji, v ten moment si ale Jamie všiml něčeho, co jej zarazilo. Ta krásná kytara, na kterou den předtím hrál, chyběla.

A v ten moment zpoza roku rázným krokem vyšla dáma, která podnik vlastnila a její slova Jamie kdesi hluboko v sobě očekával ještě dřív, než byla vyslovena.

„Jak můžete mít tu drzost sem po včerejšku ještě lézt? Okamžitě vypadněte, oba, než na vás zavolám policii," zasyčela, a v ten moment Jamie konečně spatřil nádherný nástroj, který den předtím držel. Ležel v samém rohu místnosti, tělo dost nepřirozeně vedle krku. A Jamie věděl, že na tuhle krásnou kytaru už si nikdy nikdo nezahraje.