What we live for

4. Pro strach

He said, "Go adventure far beyond these shores,
(Řekl, jdi za dobrodružstvím skrývajícím se za těmito břehy)
don't forsake this life of yours.
(Nevzdávej se života.)
I'll guide you home, no matter where you are."
(Ať se dostaneš kamkoli, vždy tě dovedu domů.)

When you get older,
(Až zestárneš)
your wild heart will live for younger days,
(Tvé divoké srdce bude žít z dní mládí)
think of me, if ever you're afraid.
(Mysli na mne, když se budeš bát...)

He said, "One day you'll leave this world behind,
(Řekl, jednoho dne tento svět opustíš)
so live a life you will remember."
(Tak žij život, který si budeš pamatovat)
My father told me when I was just a child,
(Můj táta mi řekl, když jsem byl ještě dítě)
"These are the nights that never die,"
(Tohle jsou ty noci, které v tobě nikdy nezemřou.)

...

Existují lidé schopní ovládat své sny. Lidé, kteří si uvědomí, že jde pouze o sen a mohou pak dělat cokoli si jen vyberou, mohou létat, plavat, mohou se i zabít a stejně se nakonec probudí a všechno bude v pořádku. Lidé schopní každou noc dělat, co si přejí jen ve skrytu duše.

A pak jsou lidé, kteří toto neumí. Ti, jež jsou rádi, pamatují-li si své sny a na jejich ovládání ani nepomyslí. A sem patřil Jamie. Přesto však byla tahle noc jedna z prvních, z nichž si alespoň jeden jediný sen nezapamatoval.

Probrala jej šílená bolest hlavy a podivný pocit, jako by plul po vodě. Nebo alespoň jeho žaludek. A čím víc přicházel k sobě, tím hůř mu vlastně bylo a nepohodlná sedačka, na níž usnul, aniž by si ji sklopil mu taky moc nepřidávala.

Vybavoval si, jak do sebe hodil první sklenku a polkl dřív, než si to stačil rozmyslet. A že by si to jinak rozmyslel! Pálilo to jako hejno čertů, bolelo to, do očí mu vhrkly slzy a on vyskočil na nohy, chytaje se za krk, aby se přesvědčil, že mu z něj nešlehají plameny. Vybavoval si Charlieho smích a to, jak mu sklenku doléval, nechtěl to znova vypít, taky v sobě ale cítil klid, mír a teplo, chtěl, aby se rozšířilo a obalilo jej jako jakási deka, vlastně si ani neuvědomoval, jaká mu předtím byla zima. Dřív, dokud to teplo necítil. A tak vypil i druhou sklenku a dál už všechno bylo jako v mlze, ty okamžiky se vracely pomalu s každou sekundou jeho probouzení. Pil. Hodně pil. A taky se hodně smál, odněkud se znovu ozvala ta dokonalá píseň, která předtím hrála v autě a on ji zpíval s kapelou, dopotácel se až na samý kraj útesu a koukal dolů, nebál se vůbec ničeho! Byl ten nejúžasnější král celého světa, který kdy žil!

Ten pocit si moc dobře pamatoval. To, jak tam stál, jak pozoroval měsíc plující po vodě a na malý moment tam chtěl skočit za ním a zachránit ho, to si ale rozmyslel a bohudík se vrátil za Charliem. Ten v ruce držel brko, všude kolem byl cítit alkohol a marihuana, ta píseň stále hrála, střídaná dalšími podobnými, ale vracela se, znovu a znovu. Nebo to bylo jen v jeho hlavě? Ne, určitě se opakovala. Určitě znovu a znovu zpíval slova, kterým nerozuměl a zároveň je dokonale chápal, bylo to, jako by mu mluvila z duše. Cítil se na samém vrcholu všeho, cítil se jako nejlepší z nejlepších, nejstatečnější ze statečných a všechno, co se ten den stalo byl tak dokonalý nápad, že se musel usmívat a smát, celou tu dobu se smál!

Anebo ne, to nebylo kvůli celému tomu dni, něco se stalo. Něco dělali, on a Charlie a on se tomu tak smál, celou tu dobu, jenže... co?

Žaludek se mu zhoupl a on vyskočil z auta, přebíhaje k jednomu z blízkých keřů, kde se předklonil a vyhodil ze sebe všechnu tu dokonalou zábavu a pocit krále celého světa. Teď se totiž cítil přesně obráceně, snad nikdy mu nebylo hůř. Hlava mu třeštila, celý svět se motal a jemu bylo tak hrozně zle...

Ale v noci nebylo. Ano, teď si vybavoval další kousky skládačky, jeli autem... Kam jeli? Panebože, pamatoval si, že Charlie rozhodně neřídil, ale James řídit neuměl! Zajel do pustin, bohudík, aby nikomu neublížil, okýnka měli stažená, vykláněli se ven a auto se točilo, svět se točil, i Charlie a James se točili. Hvězdy utíkaly po obloze, měsíc rotoval stejně, jako oni a všechno to bylo zahalené do kouře Charlieho cigarety, pamatoval si na vítr ve vlasech, přiblblý úsměv a křik, hodně křiku. Oba tolik křičeli, ještě teď jej z toho bolela hlava. Smáli se, hodně se smáli a hodně křičeli.

A pak najednou zastavili. Nepamatoval si jak a proč. Prostě zastavili a někdy poté usnuli, každý na svém sedadle prostorného auta Charlieho rodičů. Na podlaze se válely skleničky a prázdná láhev, nebo taky dvě, nedopalky, nůžky, ještě něco, netušil teď co, všechno bylo zahalené tím hloupým smíchem a nekončící zábavou a legrací, něco dělali, on a Charlie a Jamie si to sakra užíval. Nedělali to spolu, nelíbali se ani nic podobného. Někde seděl... Ano, na kraji toho útesu. Nohy mu visely dolů, směrem k vodní hladině a on sebou nesměl moc trhat, netušil, proč vlastně. Jen tam seděl, byl králem celého světa, každé rozhodnutí bylo jen jeho, včetně těch týkajících se jeho života a ničí jiné, seděl tam a všechna tíha najednou zmizela. Byl volný. Mohl skočit dolů, kdyby chtěl. Ale v prvé řadě se už nikdy nechtěl vrátit do toho debilního pokoje, zírat na ořešák a doufat, že se za ním Charlie zase zastaví. Chtěl žít, stejně, jako tuhle noc! Znovu a znovu cítit život kolovat jeho žilami. Chtěl se bavit a měl mlhavé tušení, že o tom vyprávěl i Charliemu, a pak se zase smál. Tak moc se smál...

Žaludek měl dávno prázdný, jediné, co z něj nyní dostával byly žaludeční šťávy, a tak se pokusil narovnat, hřbetem ruky si otíraje pusu a tou druhou, snad automaticky zajížděje do vlasů ve snaze zkontrolovat, že zůstaly sepnuté a on si je nepozvracel. To, co pod prsty cítil mu ale zmrazilo veškerou krev v žilách, hlava se mu opětovně zatočila a vrátil se ten neúnosný pocit, že asi bude zvracet. Už si pamatoval, co Charlie dělal za jeho zády, zatímco seděl na útesu. Vybavoval si, jak blonďaté prameny padaly do jeho klína a jak se tomu tak šíleně smál. Pamatoval si všechno.

Sklonil se a znovu obrátil svůj žaludek naruby, už ale neměl, co zvracet. Cítil, jak mu Charlieho teplá dlaň dopadla na záda.

„Bude to dobrý, kámo. Zkus to v sobě udržet, ať se neudávíš. Přinesu ti něco k pití," navrhl a Jamie si mohl všimnout, že se rukou drží za hlavu, mluví tišeji, než obvykle a obecně je nějaký bledší, ačkoli nezvracel. Nebyl na tom tak špatně, jako světlovlásek. To ale neznamenalo, že neměl kocovinu.

Konečně se Jamie narovnal a znovu si otřel ústa. Zavřel oči a na moment jen bojoval s rozbouřeným žaludkem, ten se ale po chvíli skutečně začal uklidňovat.

„Ty jsi..." začal James, vlastní hlas ale nepoznával, byl tak nějak vzdálený, divně chraplavý. Odkašlal si a zkusil to znovu.

„Ty jsi neuvěřitelnej idiot, Charlie. Jak jsi mohl?!" vyjel na něj, hlasitěji, než si přál a hlava jej zabolela, stejně jako bruneta, který se za ni chytil.

„Rodiče mě zabijou, chápeš? Říkal jsi, že se dnes vrátím přesně tak, jak jsem včera odjížděl. Máma tohle nepřežije, uvědomuješ si to? Budu mít takový průser, že..." zarazil se. Všiml si, že Charlie na něj nekouká, snad jej ani neposlouchá. Pohled upíral kamsi do auta, byl celý strnulý a když se pak otočil, na malý moment mohl blonďák kdesi v čokoládových očích spatřit zděšení.

„To budeme mít oba, protože já nemám nejmenší tušení, kde vlastně jsme, nebo kterým směrem je nejbližší benzínka. Z tý tvojí skvělý noční jízdy nám totiž jaksi došel benzín... Vzal sis nakonec ten mobil, že jo?"

A na nočním stolku Jamesova pokoje se v ten moment rozsvítil displej černého přístroje příchozí zprávou ironičtější, než by si blonďák dovedl představit. Matčino „dáváš na sebe pozor, zlato?" se zrovna do té situace totiž opravdu nehodilo.