What we live for

21. Pro nenávist

If you look into the distance
(Podíváš-li se do dálky)
There's a house upon the hill
(Je tam dům, nahoře na kopci)
Guiding like a lighthouse
(Navádí jako maják)
It's a place where you'll be safe to feel our grace
(Místo, kde budeš v pořádku, ucítíš tu milost)
'Cause we've all made mistakes, if you've lost your way
(Protože my všichni děláme chyby, tak když se ztratíš)

I will leave the light on...
(Já nechám rozsvícené světlo...)

...

Charlie byl vždycky neskutečně impulsivní člověk. Nedalo se říct, zda to bylo dobře, nebo špatně, nejednou mu to znepříjemnilo život a nejednou za to Jamie mohl děkovat všem svatým, jedno ale bylo jisté – příslovím dvakrát měř, jednou řež se nikdy neřídil.

To neznamenalo, že nezvládal vést hluboké konverzace a polemizovat o nesmrtelnosti brouka a smyslu života i lidské existence, zejména, když se trochu napil, stával se králem tohoto světa, jakmile ale přišlo na urážky nebo vypjaté situace, přemýšlení šlo stranou a on pěkně od plic řekl, co si myslel.

Jenže ten večer ne.

Snad podvědomě se na něj blonďáček otočil, možná pro jistotu, ten pohled ho ale zarazil. V Charlieho očích bylo něco, co neznal, neříkal nic a nevypadal, že by vůbec měl, co říct. Tak se toho ujal sám.

„My za to přece nemůžeme, když jsme odcházeli, bylo všechno v pořádku," namítl, v ženiných očích se ale promítly nesouhlasné, bojovné jiskry a on pochopil, že zde nemělo přesvědčování žádný smysl. Za svým názorem si stála, nechtěla slyšet jiné.

„Chcete říct, že to byl jeden z mých zákazníků? Včerejší vystoupení si přišli poslechnout moji známí a přátelé! Vypadněte, už vás tu nechci vidět," řekla, a přestože nekřičela, přísahal by Jamie, že mu v tu chvíli přejel mráz po zádech. Ten hlas byl ledově chladný, nepříjemný, cizí, už od první chvíle si o ženě myslel, že bude přísná, teď ale cítil, jako by po nich plivala jed. bylo možné, že ona krásná kytara patřila nějakému jejímu příbuznému, možná byla dědictvím, možná drahá, a možná to mělo úplně jiný důvod, to už se ale nikdy nedozvěděli a když se o pár desítek minut později dovlekli zpět do své uličky, vlastně už nad tím nepřemýšleli. Bylo jim hrozně, oběma.

A tak se Jamie sesunul na zem, objal si kolena pažemi a jen silou vůle se držel, aby se nezeptal na tu pitomou otázku. Visela mezi nimi, přesto ji ale nechtěl položit, protože kdesi hluboko v sobě tušil, že ani Charlie nezná řešení.

Co bude dál?

Nevěděl. Peněz měli málo, pokud by byla ostatní vystoupení stejně úspěšná, jako to včerejší, potřebovali by ještě minimálně týden, spíš dva nebo tři. Tohle stačilo sotva na jídlo a nemělo smysl ptát se, jestli by je nevzali do jiné hospody, kavárny nebo restaurace. Tohle město bylo dost malé, aby už všichni věděli, že nejsou víc, než dva vandalové. I když uměli moc hezky hrát.

A přesto to tam stále bylo, přesto ten dotaz cítil. Co bude dál? Co udělají? Jak seženou peníze na návrat? Nemohou přece spoléhat, že je najde policie, možná ji rodiče vyslali, jak ale mohli tušit, že nejsou nejen že v okolí města, oni už zdaleka nebyli ve stejném státě a místní policisté byli, slušně řečeno, na nic.

Tak co měli sakra dělat?!

Tělem blonďáčka se pomalu, ale jistě začalo přelévat zoufalství, jehož vlny se stále zvětšovaly. Nikde je nevezmou, neseženou peníze, nedostanou se domů. Nevrátí se do školy, nebudou mít možnost zase najet na ten starý a známý systém, který fungoval sedmnáct dlouhých let.

Na moment se Jamie zarazil. Chtěl by to vůbec? Cítil, že už nebyl stejný, jako před tím hloupým týdnem, vyrostl a cosi vzadu v hlavě mu našeptávalo, že stejné by to už nikdy nebylo. Ani nechtěl, zjistil, jaké to je mít život ve vlastních rukách a i když litoval, že jej v nich měl až moc, nechtěl se toho vzdát úplně.

Jenže přesto, chtěl domů. Chtěl do teplé postele, chtěl každý den tři hlavní jídla a dvě svačiny, možná by přežil i to stupidní „špičky od sebe, Jamie." Možná by to všechno zvládl.

„Nějak to vymyslíme," prolomil Charlie ticho jemně a konečně tak odpověděl na tu hloupou nepoloženou otázku, tuhle odpověď ale Jamie slyšet nechtěl, přestože ji očekával.

„Jak?"

Potřeboval přesně vědět, co udělají, aby mohl věřit, už zase mu pevná půda ujížděla jako vlak, do kterého hodil věci, už ale nestihl naskočit. Ujížděl, mizel mu v dálce a Jamie ho nenáviděl, nenáviděl a nenáviděl, všechny ty spokojené lidi uvnitř, všechno bláto, kterým bude nucen projít, vše, co ten vlak odvezl a on tak navždy ztratil. A byl to život, který se nikdy nenaučil žít.

„Nevím. Nevím, Jamie, všechno se sere," vydechl Charlie roztržitě a zadíval se kamsi hluboko do Jamieho očí.

„Nenávidím tohle zasraný město. Nenávidím místní nezodpovědný policajty a nenávidím toho, co rozbil tu zasranou kytaru. Nenávidím, nenávidím a nenávidím, takže jestli mi chceš vyčíst celej nápad s touhle cestou, už je mi to úplně jedno. Klidně a směle do toho. Klidně do mě kopni a taky mě zkus nenávidět, třeba to pomůže," pokrčil nezaujatě rameny a cosi, co mohl Jamie zahlédnout v jeho očích, jej v ten moment vyděsilo. Věděl, že se Charlie nezlobil na něj, vlastně i všechna ta slova, co říkal, říkal tak bez zájmu, tak odevzdaně, bylo to asi to nejděsivější, co kdy Jamie zažil. Protože to bylo poprvé, kdy se Charlie od samého začátku nesnažil myslet pozitivně a všechno vyřešit. Bylo to poprvé, kdy jej Jamie viděl všechno vzdávat.

„Nechci a nebudu tě nenávidět," zamumlal do tmy, která se na městečko mezitím snesla a opřel se o stěnu vedle bruneta. Začínala být zima a tak je oba zahrabal do deky, než znovu promluvil.

„Jsi můj kámoš a já se sem dostal, protože jsem chtěl. Kdybych nechtěl, nepřemluvil bys mě. Oba jsme chtěli a oba jsme udělali hlouposti, který bychom nezopakovali," zamumlal, než se na moment zarazil.

„Asi."

Slyšel, jak se Charlie vedle nepatrně uchechtl, a tak se usmál taky.

„Bez tebe se domů nedostaneme. Věřím ti, Charlie," zašeptal, než zavřel oči a netrvalo dlouho a těžká hlava mu klesla na Charlieho rameno. Ještě dlouho se však v jeho snech stále a znova promítala ta nepříjemná, ničivá úzkost, vlny strachu a další a další zoufalství. Nemohl tušit, jak podobně na tom jeho přítel byl.

A ani jeden ze spících chlapců nemohl tušit, že že ta noc zamíchá kartami víc než jen vyhazovem z té hloupé hospody. Že se všechno posere ještě daleko, daleko víc.

Že děsivá jízda toho hloupého kolotoče událostí ještě zdaleka nekončí.

Protože když se dalšího rána dvě noční sovy a milovníci dlouhého spánku probudili, byly nejen peníze, ale i všechny jejich zbylé věci pryč.